czech-books.com

Václav Lacina s neobyčejnou zručností vytvořil směs parafrází a parodických textů, reflektujících jak řadu různých stylů, tak spoustu spisovatelů

Stav: dobrý.

Původní fejetonistický rámec knihy měl ráz poučujícího výkladu, jak dosáhnout literárního úspěchu; v něm se vážná zjištění o mechanismech literárního života střídala s ironickými postřehy, které se dotýkaly jak kulturních tvůrců, tak čtenářů. Odbouráním této komentátorské složky a vypuštěním textů se společenskosatirickým zaměřením vytvořily literární parodie souvislou linii, což zvýšilo vyváženost i čtivost díla a vtisklo mu také vyhraněně humorný ráz. Lacina zde nápaditě, s duchaplným vtipem a vytříbeným smyslem pro tvar zparodoval nejen neumělé pokusy mladých adeptů spisovatelství, ale i charakteristické rysy žánrů, směrů a spisovatelských osobností. V jednotlivých cyklech vystihl až do jemných nuancí myšlenkovou a tematickou sféru, poetiku, stylistické postupy a jazykové osobitosti řady významných i konvenčních českých básníků, prozaiků a dramatiků různých epoch, citlivě rozlišuje mírou komiky jejich kvalitu. Někdy - hlavně u autorů dobrých - není Lacinův odstup od předlohy příliš výrazný a dokonalost jeho imitace pak působí víceméně jako autentický text (např. u J. Š. BAARA nebo F. ŠRÁMKA), zpravidla však pomocí komické nadsázky odhaluje jednostrannosti, klišé a manýry jednotlivých tvůrců, škol či žánrů. Humor většinou laskavý se stává kousavějším především u parodií brakové literatury. Cyklizací se někdy Lacinova parodie stává vícevrstevnatou. Tak je tomu nejvýrazněji u "vzorného románu" A srdce jejich vzkvetla nakonec šesti (6) květy, který jako celek je perzifláží konvenčních milostných románů končících obligátně šťastným sňatkem; to je zde uvedeno ad absurdum trojí svatbou propleteně spřízněných dvojic. Každá kapitola sama o sobě pak usiluje o vystižení životního názoru a tvůrčí metody určitého autora voleného tak, aby rázem své tvorby byl využitelný pro danou fázi vývoje děje (např. rozervanost hrdiny po dočasném rozchodu s milou vyjadřuje text ve stylu dekadentně morbidních nálad J. KARÁSKA ZE LVOVIC); přitom mají kapitoly i samostatnou platnost, např. jako parodie harmonizátorského snažení K. ČAPKA, psychologie dvojnictví u K. J. BENEŠE, ruralismu F. KŘELINY s motivy návratu inteligenta k pluhu, velebení mládí u F. ŠRÁMKA atd. U parodií básníků je leckdy komické vyznění vystupňováno nečekanou pointou (např. perzifláž NEZVALOVY poetistické poezie ústí ve verš o básníkovi, který "spí básní honí Davida") Zvlášť příznačná je pro Lacinovy parodie jazyková komika, projevující se nejnápadněji v užívání archaických slov a slovních spojení, dále v osobitých novotvarech, slovních hříčkách nebo ve vystižení básnické eufonie (např. K. BIEBLA: "Žluva žížalu žmoulá // Tele semele zeleň jetele").

Čtení o psaní je nejúspěšnější knihou VÁCLAVA LACINY (9. 7. 1906 v Hluboké n. Vltavou - 9. 12. 1993 v Rožmitále p. Třemšínem). Bezprostředním podnětem mu byla MAHENOVA Knížka o čtení praktickém, k níž se rozhodl vytvořit nevážnou paralelu v jakési Knížce o psaní praktickém. V technice parodie navazoval na J. HAUSSMANNA a o cyklickém zpracování parodií na určitý námět se poučil ve sbírce K. MAŠKA Utíkej, Káčo (1894). Lacina sám rozvíjel parodii od svých literárních počátků, tvořila podstatnou část již jeho prvních knížek Zježení (1925) a Krysa na hřídeli (1926). Ve Zježení měl celý oddíl satiricky vyhrocených literárních parodií Malá poetika, ale i jeho společenská satira protiměšťácká zde byla založena na parodických postupech. Krysa na hřídeli obsahovala téměř veskrze literární parodie; odtud přešly některé nápady, formulace, pasáže i několik celých textů po letech do Čtení o psaní. V třetí své sbírce Ozubené okno (1930) využil Lacina parodie k jízlivým invektivám politickým, především proti fašizujícím tendencím. Později pronikla parodie i do Lacinových prací rozsáhlejších, např. do maloměstského románu Architekt Solness, mistr zednický (1947, součást tetralogie Panstvo se baví); na autoparodii postav je založena povídková knížka Měšťanské besedy (1953) i veršované cykly o panu Jéminkovi z počátku 50. let. Poté se Lacina snažil najít nové možnosti pro aktuální satiru ve využití parodie a satirické imitace některých literárních žánrů, jako cestopisu a turistického průvodce (Vandrovní knížka, 1959) nebo kosmické fantastiky (Rumpedanti, 1962); hlouběji se k mechanismům doby pokusil proniknout v některých prózách souboru Dódekamerón juristický aneb Tucet povídek proti dobrým mravům (1968), vycházejících z parodií F. KAFKY, A. JIRÁSKA, V. VANČURY, J. ŠKVORECKÉHO aj. - Lacina, který se stal již za svého života klasikem české parodie, svým tvůrčím východiskem patřil k mladší vrstvě umělecké avantgardy 20. let. Vsál do sebe ovzduší poetismu i jím propagovaného dadaismu, k němuž se hlásil jako k jednomu ze svých zdrojů. Tento rodokmen se projevuje také na technice jeho humoru, v mnohém blízké J. VOSKOVCOVI a J. WERICHOVI, s nimiž má společné zvláště hojné využívání parodie, hry se slovy a překvapivého spojování vzdálených představ. Na jeho Čtení o psaní se učili umění parodie četní následovníci, jako M. SCHULZ a J. R. PICK, ale také I. HURNÍK a další, z nejmladších M. VIEWEGH, na Slovensku M. FERKO; ve světové literatuře lze najít obdobu u R. QUENEAUA.

Lit. A. Hrubý: Nejnovější naše literatura humoristická a český Kocourkov, KM 1947, č.13/14; P. Eisner: Gelos kai srandé neboli Dobroděj Lacina, KultP 1946/47, č. 38; B. Jedlička: K novému vydání Lacinova Čtení o psaní, NŽ 1954, č. 10; J. Hrabák: O parodii a slovní komice u V. L. a v nové české satiře vůbec, in Šest studií o nové české literatuře, Brno 1961; R. Pytlík in V. L.: Tuzemské výtržnosti, Praha 1988.

(Pavel Pešta, Slovník české prózy, 1994)