czech-books.com

Sbírka povídek Želary, prvotina nemladé autorky Květy Legátové (vlastním jménem Věra Hofmanová, narozená roku 1919) se v České republice stala knihou roku 2002. Legátová za ni obdržela Státní cenu za literaturu, tato kniha se umístila na druhém místě v žebříčku nejoblíbenějších knih roku a režisér Ondřej Trohan už podle ní natočil s hercem Janem Třískou film stejného jména. Není divu, že jsem se do čtení pustila se značnou dávkou zvědavosti a zájmu, a prozrazuji, že se mi nad Želary přihodilo něco zvláštního: nemohla jsem knihu číst napoprvé a jako obvykle současně uvažovat jak o ní napsat recenzi. Nejdřív jsem si ji přečetla jen pro sebe, pro vlastní, silný citový zážitek a byla jsem tak silně ovlivněná, že se ke mně ty příběhy vracely i ve snu. Až nyní se podělím o svůj úsudek.
Kniha Želary je uceleným souborem povídek, které jsou propojené společným místem děje a společnými postavami lidí žijících ve fiktivní chudé vesnici někde v hornatých Beskydech v období před druhou světovou válkou. Příběhy jsou to melancholické ba občas tragické, drsné, tvrdé a současně poetické, tak jako jsou tito lidé drsní, pokřivení, ubití svým osudem a chudobou, často vzájemně na sebe zlí, podlí a nesmlouvaví, páchající zrady a trpící špatným svědomím. Při tom dokáží milovat, být vášniví, vzájemně si odpouštět, nezištně pomáhat v nouzi a žalu. Mrzačení chudobou, tvrdou dřinou, nemocemi a úrazy i vnějšími okolnostmi mimo jejich vlivu, většina těchto lidí – dospělých i dětí - přijímá svůj krutý osud odevzdaně a s pokorou, jindy lhostejně při vědomí naprosté bezmocnosti nad okolnostmi: „…se oklepal po nepříčetném výprasku, jímž se starý Michal pravidelně vyráží ze strastí svého zpackaného života“. Pocitu marnosti nakonec propadá také místní učitel, pouze starý kněz se vykupuje laskavostí vůči svým nehodným ovečkám. Mnozí obyvatelé Želar nejen nezažili šastné dětství, ale vlastně neměli žádné skutečné dětství, protože se jim od útlého věku dostávalo jen ústrků či nezasloužených trestů ze strany rodičů nebo příbuzných, často trpěli neoprávněným výsměchem spolužáků a obvykle museli vykonávat práci dospělých. Mezi obyvateli Želar jsou i vzpurné duše, které se pokouší uniknout opresivním okolnostem či důsledkům „špatného“ původu. Takový je například kluk Vratislav Lipka, který se před utrpením uchyluje do svého světa snů a raději uteče z klášterního domova sirotků, než by se tam nechal omezovat a přijímal s čím nesouhlasí; nebo talentovaná Žeña, která po smutném dětství nepochopeného děvčete se odnaučila být otrokem cizího mínění a osamostatnila se. Čtenář těmto rebelům fandí, touží aby se prosadili, aby aspoñ oni nepropadli beznaději ve zdánlivě bezvýchodiskové situaci.
Doplñme tuto recenzi slovy literárního vědce Antonína Jelínka, který ocenil Želary při odevzdávání Státní ceny takto: „tato kniha je v kontextu současné české literatury knihou mimořádnou. Přináší do ní baladičnost, dávno zapomenutou, a zvláštní provázanost osobitých lidských příběhů v dějišti mezi školou, hospodou, kovárnou, farou a roztroušenými kopaničářskými chalupami. Oněch osm povídek tvoří skrytý, ale faktický román, jehož vypravěčská síla je očividná“. Ano, vypravěčské umění Květy Legátové je obdivuhodné, používá vytříbený jazyk a neotřelé obraty, působí jak svým psychologickým ponorem tak citlivým pochopením a soucitem vůči literárním postavám, až se čtenáři zdá, že to nejsou jen fiktivní charaktery ale skuteční lidé, kteří si zaslouží náš soucit, obdiv a podporu. Nad Želary mi bylo trošku smutno a současně krásně; mám pocit, že sama paní Legátová musí být pozoruhodnou osobou, se kterou by se asi chtěl každý čtenář blíže seznámit.