czech-books.com

Kniha měsíce od autora románu Zatím dobrý (Mašínovi a největší příběh studené války), který obdržel cenu Magnesia litera za nejlepší knihu roku 2004.

Kniha dostala Cenu Josefa Škvoreckého.

V této nové próze autor popisuje životy své rodiny v totalitních režimech 20. století. Z recenzí: Starosvětsky laděná obálka (s názvem knihy provokujícím k parodiím) v sobě skrývá nový román prozaika Jana Nováka (1953), román, který je v podstatě stejně starosvětský jako jeho přebal. Ale nepředbíhejme. Spisovatel žijící od roku 1970 v Chicagu má rád dramatické příběhy. Proto se často vrací k uzlovým dějinným událostem 20. století, které dramat přinášelo sdostatek (Novákův předposlední „pravdivý román“ o odbojové skupině bratří Mašínů u nás zaznamenal značný ohlas). Není výtkou, když řekneme, že autora kromě vylíčení paradoxů doby přitahují i napínavé či přímo dobrodružné aspekty převratných historických okamžiků. Viděno s odstupem času (a v Novákově případě i prostoru) se nacisti a komunisti stávají klasickými nepřáteli, padouchy chcete-li; jen hrdinové se z této matérie vydobývají o dost obtížněji. Autor však ve „westernizaci dějin“ nejde nikdy tak daleko jako třeba televizní seriál Zdivočelá země, už proto, že s oblibou zpracovává autentické či dokonce autobiografické náměty. Chlapec a vypravěč v jedné osobě se chce zalíbit mrzoutskému dědovi („betonové srdce“), chce se mu přiblížit a obměkčit jeho srdce, ale marně. A tak hledá příčinu dědova nevlídného rozpoložení, čímž se před ním pozvolna otevírá minulost jeho rodiny i celé země. Nejde však o nějakou Honzíkovu cestu naruby, na to je Novákovo psaní příliš krevnaté a „selsky“ poctivé. A také chlapské a fortelné.

Už z první věty na vás dýchne dobré řemeslo i nesentimentální pohled na svět: „Mého dědu betonové srdce a mou babičku kobru královskou a mého strýčka pýchu rodiny už dávno procedily kůrou cypřiše a šeříky čtvercového hřbitova v žitných polích u malé vesnice v Polabí.“ V podtextu opět cítíme snahu o hledání hrdiny, resp. hrdinství. A jelikož se nenacházíme na půdě schematické prózy, hrdiny zde nalézáme toliko polovičaté či problematické (když děda nemůže zachránit koně před družstevními barbary, radši ho odvede na jatka sám, nedospělý vypravěč chce pomstít ponížení dědy od jeho bývalého kočího, tak na něj poštve splašený dobytek…).

Každý hrdina je poloviční zbabělec, jen padouši jsou čistokrevní – a tím méně plastičtí. Kupodivu ani příliš nevadí, že dějové posuny (nikoli snad zvraty, ty zprostředkovává sama zvrácená doba, která se už nedá „pochopit selským rozumem“) jsou vesměs předvídatelné.

Novák vypráví, maluje obraz části svého dětství. A to tak, že se ani v jedné vteřině z času, který strávíte nad knihou, nemusíte stydět za laciné, tisíckrát použité obraty, všelijaká klišé a povinnou, kýčem prorostlou nostalgii. Upoutala mě hlavně pasáž o odvedení starého koně na městská jatka a vyprávění o strýci s jednou nohou, který byl poslán do koncentráku. Z mnoha vtipných či roztomilých minipříběhů (kapitoly jsou, jak už je u Nováka zvykem, extrémě krátké) vysvítá příběh kolektivizované vesnice v Polabí, ve které po únoru vládnou lidé s chabým morálním profilem, ti kteří by si v normální společnosti nezasloužili více než post čeledína. A najednou jsou to předsedové, místopředsedové, šašci na okresním výboru… V těchto pasážích se čtenář neubrání tichému naštvání… Povinná četba!!!