Fízl
Tell a friend
- CDN $30.00 (US $29.70) CDN $24.00 (US $23.76)
- 306 pages
- ISBN: 978-80-7215-323-7
- Publisher: Torst
- Published Date: 2007
- Cover: Hard Cover
- Comments
Czech
Petr Placát pomocí různých dokumentů, hlášení a materiálů, které na něho vedla StB, rekonstruuje situaci osmdesátých let, vrací se do jejího mentálního rozpoložení a hledá její charakteristiku.
Kniha získala literární cenu "Magnesia Litera - 2008 - Litera za publicistiku".
Ústřední roli hraje instituce "fízla", který není jen konkrétní sluha režimu, jeho pohůnek, jenž neustále otravuje a různým způsobem znepříjemňuje život svobodomyslnému jedinci.
Fízl je především symbol kreténismu, který vypučel zlým květem ve vrcholné éře normalizace, ale je jaksi přítomen v lidské společnosti pořád. Fízl je metafora samotného člověka, který ztratil sám sebe, svou sebeúctu, jenž se stal nástrojem v mechanismu znevolňování a útlaku. Pochopitelně, že normalizační fízlové měli svou specifickou jakost, která odpovídala hnusotě celého režimu, zároveň se tu nevzali z ničeho nic a také nemohli z ničeho nic jen tak zaniknout. Petr popisuje své fízly v konkrétních případech denní buzerace, ale též v nich hledá konstantu lidské ubohosti, která existuje bez ohledu na režim. Ví dobře, že svůj prostor svobody si člověk musí hlídat za všech poměrů, že současné formy znesvobodňování jsou mnohem rafinovanější, nepoužívají tak primitivní a brutálně pitomé metody, ale sotva si člověk nedá pozor, je lapen. Proto má jeho "esej", jak knihu nazývá, smysl nejen jako připomínka doby, která je naštěstí pryč, ale též jako meditace nad tím jak zůstat sám sebou v jakékoli době.
Nebudu předstírat, že Petra Placáka neznám osobně, že ho dokonce nepovažuji za blízkého člověka. Zároveň vím, že ze všech mých přátel má pro mě nejvíce tajemství, obklopuje ho zvláštní slupka nepřístupnosti, jakési tvrdosti až záludné. Je to samozřejmě veselý člověk, jehož smích, částo ďábelský, projasnil nejedno restaurační posezení, ale přitom je třeba dávat na Placáka stále pozor, neboť ve střehu je vždy hlavně on a neunikne mu jediná příležitost k sarkasmu a výsměchu. Placák nejraději komunikuje střetem, je to možná nejhádavější a nejnamyšlenější člověk, kterého znám. Nejsem si vůbec jistý, visel-li bych třeba na skalním převisu, zda by mi za hurónského chechotu ještě nešlápl na prsty, ale spíš nikoli, šlápl by mi sice na ně, ale proto, aby to zachraňování bylo dobrodružnější. (Jičí Peňás)
English
Political novel.
Comments
Spisovatel Jan Drábek o
Thu, 07/31/2008 - 14:23 — lenka@czech-boo...Spisovatel Jan Drábek o knize Fízl.
Fízl je knižní esej, za kterým se skrývá rozbor policejního státu chráněného funící ale většinou neschopnou policií. Už po přečtení několika stránek čtenáře napadne otázka jak mohl u nás komunistický režim vydržet tak dlouho. Ke konci se pak načrtne i odpověď: lidé se příliš báli že přijdou o zaměstnání; že děti nebudou moci na studie a oni na Jadran.
K vítězství nad fízly bylo potřeba tuto bázeň zcela překonat. Přestože se Placák nepředstavuje jako hrdina, je jasné, že byl ochoten za každou cenu udržet si alespoň svou vnitřní svobodu. „Udělat něco zakázaného, co spadalo pod pravomoc fízla, byla zkouška, způsob, jak se naučit překonávat sám sebe a strach, který se snaží člověka ovládnout a ztížit možnost svobodně se rozhodnout,“ píše Placák.
Jeho sága odporu vůči normalizačnímu režimu začíná již v útlém mládí, kdy s kamarádem bloumávali na Střešovických Bateriích. Jednou tam zmerčili opuštěnou policejní šestsetřináctku a promptně se vykadili na její blatníky. Každý na jeden.
(To mi imponovalo, protože v těch místech jsem kdysi bydlíval a jako kluk jsem také snil o podobném protestu vůči gestapu. Ovšem jen snil.)
Porovnání se situací za Protektorátu je v Placákově knize hodně. Například to, že schovávat se před policii a nechodit domů se jak za normalize tak za Protektorátu říkalo „potopit se.“ Také se však dělaly stejné chyby. Můj táta, který byl za války činný v odboji, často vypravoval jak se někteří lidé pro svou neopatrnost do odboje nehodili. Mnohdy také přišli kvůli ní o život. Placák píše o neschopnosti mnohých lidí z opozice dodržovat ta nejzákladnější pravidla, nemluvit o některých věcech po telefonu a v bytě neudržovat závadné materiály. O estébácích pozorujících v prosinci 1987 demonstraci na Staroměstském náměsti píše Placák toto: „Měli temné, dějinami všelijak pokroucené tváře jako nějaké špinavé-brambory – úplně stejné jako na dobových fotografiích členů nacistické SA: tupé, zlé ksichty lumpenproletářů.“
Petr Placák byl zakladatelem a mluvčím skupiny České děti. Byli mladší a poněkud radikálnější než třeba Chartisté, s kterými ovšem často spolupracovali. Váží si Václava Havla, ale také ho neváhá kritizovat, třeba za jeho negativní postoj k demonstraci „mladých“ 21. srpna 1989.
Během osmdesátých let autor pokračuje ve svém dosti veřejném protirežimním postoji a jeho policejní fascikl zdárně roste. Bez opatření modré knížky a také bez nějakého podplácení se důmyslně dokáže vyhnout vojenské službě. Úspěšně se také, často v poslední chvíli, brání proti obvinění z „příživnictví“. Přitom však stále organizuje demonstrace, tiskne letáky a většinou vyhrává potyčky se Státní bezpečností. Tu a tam sice tráví nějaký čas ve vězení a u Berouna přežije i policejní výprask, který pak fízlové zakončují slovy: „Hajzle, tohle je poslední výstraha!“
To už však bylo jen několik měsíců před pádem režimu, takže se už příliš bát nemusel. Bohužel, jak dnes už všichni víme, nemuseli se nakonec bát ani estébáci, tento bolavý vřed na těle národa.
Fízl je důležitým svědectvím o neslavné době našeho národa kdy se o jeho svědomí starala hrstka statečných, mravně nenarušených lidí. Zajímavé je Placákovo odůvodnění jeho ochoty do jisté míry obětovat pravdě a svobodě vlastně své celé mládí. Nalezneme je v posledním odstavci knihy:
„Živý Bůh milosrdenství, které je i není z tohoto věta, je nejhlubší zdroj svobody a důstojnosti každého jednotlivého člověka, od početí až za hrob, a jeho nejvyšší možné odpovědnosti, bez kterého svoboda neexistuje.“
-Jan Drábek