czech-books.com

Slavná dvojice, zakladatelé Osvobozeného divadla v Praze, Voskovec a Werich, opustili Československo společně s Jaroslavem Ježkem před vznikem Protektorátu. Setkali se ve Francii, odkud společně odpluli do Spojených států. Voskovec a Werich zpočátku vystupovali v divadlech krajanských spolků, Ježek se živil jako učitel klavíru, jenže zanedlouho vážně onemocněl a 1. ledna 1942 zemřel. Voskovec a Werich začali v roce 1941 pracovat pro britské a později pro americké vysílání v českém jazyce. Po válce se Werich rozhodnul k návratu a v říjnu 1945 už byl v Praze. Voskovec se vrátil do Prahy na podzim roku 1946. Voskovec a Werich obnovili svoji předválečnou spolupráci na jevišti, jenže zasáhla převratná doba a premiéra Divotvorného hrnce v březnu 1948 byla označená za broadwayský brak. Zklamaný Voskovec odletěl do Paříže na jaře 1948, kde začal pracovat pro UNESCO. Během měsíců kdy byl Voskovec od Wericha odloučený, si tito přátelé a spolupracovníci vyměnili mnoho dopisů. Roku 1949 se ale odmlčeli na osm let, když Werich přestal z opatrnosti odpovídat na Voskovcovy dopisy. V srpnu 1956 se podařilo Werichovi dostat se do Říma, odkud odeslal dva dopisy a začátkem roku 1957 se pravidelná korespondence mezi Voskovcem a Werichem obnovila. První díl sebrané korespondence zahrnuje období před Voskovcovým návratem do Prahy a pozdější roky po jeho odchodu až do konce roku 1962. Další dva díly se připravují. Originály a kopie dopisů jsou uloženy v bostonském Gotliebově archivu a v archivu Památníku národního písemnictví v Praze díky tomu, že Voskovec a Werich si své dopisy uschovávali s úmyslem celou korespondenci později vydat tiskem.
Mnozí z nás dodneška rádi vzpomínáme na Voskovce a Wericha z předválečných filmů, na nahrávky jejich dialogů na gramofonových deskách či magnetofonových páskách, někteří měli štěstí vidět tyto nadané komiky na jevišti Osvobozeného divadla. Mnohé dialogy na forbíně se staly součástí českého humoru a úsloví. Postřehy, nápady, vtipnost, poetické vidění, hra se slovy a smyslem vět… to nebyla jen každodenní mělká zábava; Voskovec a Werich jimi vyjadřovali hlubší myšlenky a moudrosti, protest proti zlobě, nespravedlnosti, tyranii. Při četbě tohoto svazku korespondence se přesvědčujeme, že to vše nebyly jen herecké výkony v divadle. Voskovec a Werich byli takoví i ve svém soukromém životě, jejich dopisy srší stejným humorem, hrají si se slovy, při tom diskutují o světě kolem, o známých, o divadle, filosofují o životě. Ale také občas podléhají depresi kvůli politické situaci, rmoutí je vzdálenost mezi Československem a Amerikou a vynucená nemožnost osobních návštěv, bojí se nemocí, prožívají hluboký smutek při ztrátě životního partnera. Vymýšlejí si každý sám pro sebe i pro toho druhého legrační jména. Nejvýstižnější pro jejich vztah je, když se oslovují či podepisují jedním slovem Součást, aby vyjádřili vzájemné osobní pouto i myšlenkovou a uměleckou spolupatřičnost a závislost jednoho na druhém. Přestože oba trpěli kvůli nemožnosti další spolupráce a následnému rozchodu, Voskovec napsal Werichovi z Paříže v červnu 1948 ty i já dobře víme, že to dál dělat nešlo.
Přestože Werich byl aktivní v divadle i bez Voskovce, psal mu: Tvůj dopis mne velmi rozveselil. I když tvář se nesmála, tak duše si lebedila a to je velmi pěkné pro člověka, jehož duši zebou nohy. Jsem trošku tak vrakem, poslední dobou. Nedělá to tak téměř denní hraní jako spíše ta nepřeberná tisícovka niců, co umoří osla. Snad bych to měl poopravit v ten smysl, že je to tisíc oslů, kteří umoří člověka. Jiříku, nemáš ponětí, jak ta válka, kterou jsme před lety společně vypověděli lidské blbosti, jak má konec v nedohlednu. Na lístku z Vídně, odkud mohl psát bez obav před cenzurou psal Je to věc duševní hygieny čtyři dny šlapat po jiné dlažbě než naší. Nedělám tu nic. Usmyslil jsem si, že budu dělat a chovat se čistě, jak můj whim si bude žádat. A tak spím, chodím, jím, koukám a jsem. Jsem – a to je hlavní – jsem JINDE.
Voskovec se stal uznávaným a populárním hercem v U.S.A. Pravidelně vystupoval na Broadwayi, hrál v četných filmech s mnoha tehdy slavnými americkými herci, později se také uplatnil v televizních seriálech a měl angažmá v Londýně. Když v roce 1958 začaly sondy z Československa zda-li by se vrátil, Voskovec napsal Werichovi: Můžeš hned ujistit… že skutečně a za žádných okolností se vracet nebudu. Je mi ohromně k smíchu ten výraz vracet. Ono, jak se zdá, je in the old country skutečně nemyslitelné, že někdo, kdo se tam narodil, mohl do té míry upravit své náhledy i pocity, že „vracet“ se mu pojí s cestou v opačném směru. Já jsem se loni vrátil z Londýna. A v březnu jsem se vrátil z Mexika. Kdybych jel do Prahy, tak bych se vrátil domů do New Yorku – ale jelikož mi není jasno, zda bych se vrátit mohl, tak se do Prahy nevrátím.
Rok 1960 přinesl pracovní změny do života Voskovce i Wericha. Dopisy, které jsou jako vždy směsicí soukromých reflexí s úvahami o divadle a veřejném životě, naznačují Werichovo postupné uvědomování si o vlastním ústupu ze slávy, zatím co Voskovcovy dopisy referují o jeho rozšiřujícím se uměleckém uplatnění, spojeným s uklidněním a návratem duševní rovnováhy po smrti jeho manželky. Naopak, Werich psal Voskovcovi o zájezdu divadla do Lipska a zhaceném zájezdu do Sovětského svazu a Francie, přestože už byl schválený. Čech je největší čechožrout … to byl též jeden z důvodů, proč mne přestalo bavit ředitelování.
Během zájezdu do Berlína si Werich opět svobodně vylil srdce když psal Voskovcovi: Stále nemám nikoho, s kým bych mohl tak souhlasně mlčet jako s tebou. Často si s tebou v duchu povídám a zdává se mi, že čas a prostor se scvrkají v prd, když si s tebou v duchu povídám. … Měli bychme se sejít už sakra. Těžko se mi žije – rozuměj! Nic se mi neděje a přece duše je nesvobodná – totiž, nemůže se svobodně vyjadřovat, je to, jako když má žít oheñ ve vodě, nebo voda v ohni. Později si postesknul podobně i Voskovec. Já taky si chci s tebou sednout a zase mluvit. A zase se pokusit to všecko obsáhnout. A zase to neobsáhnout…. – Ale pokusit se. Svinstvo a hovno a hrůza této doby je právě v tom, že lidi jako ty a já nemohou docílit dovolení či povolení či prostředky, aby směli někde (kdekoliv, pro prdel boží, kdekoliv!) chvíli sedět a vyměñovat dukáty nápadů, bolesti, pochyb, podnětů, zoufalství a nadějí. A mít ñákou tu srandu. Ale to se dnes nesmí. Sranda je subversivní kolem zeměkoule. A také polotóny – barvy šedivé, modravé, lehce fialové či narůžovělé. To je hřích.
O rok později se k tématu setkání a vzájemného pochopení Voskovec vrátil: A co kdyby se nám to nemělo podařit? … Potřebujeme my dva fysickou přítomnost? Esli my dva jo – k čemu pak jsme se kdy snažili? – He? (Úmyslně ponechávám originální jazyk dopisů, včetně některých silnějších výrazů. Taková slova podkreslují Voskovcův a Werichův smysl pro lidový jazyk. V jiných pasážích se setkáváme s jejich parodií na zpatlaný anglicko-český jazyk Čechů v Americe.)
K jejich vzájemnému propojení a pochopení se vrátil Voskovec v dopise z dovolené na Long Islandu v létě roku 1962. To mi závidíš, vid´. Ale, prosím tě, mi to taky trošku přej. Já ti závidím Velhartice … a taky ti to přeju. Takže to máme všechno dohromady a můžem se o to dělit. A až jeden z nás umře, tak ten, co zbude, bude moct eště chvíli žít za toho druhýho. Máme to ohromně vykontentýrovaný, a zubatá je na nás krátká – řekněme kratší, no.
Mezi problémy, ke kterým se často oba přátelé vraceli, byla otázka překládání z češtiny do angličtiny a naopak. Někdy vážně, někdy s lehkým humorem. Například když se Voskovec pokoušel přeložit Werichovu větu svět je malý, ale lidi velký volové: … Chyba je v tom, že velkej vůl v češtině je jeden pojem jako big deal – jenže v případě jerk, idiot, square, moron atd. big nebo great nejsou přirozená, samozřejmá adjektiva (jako je tomu ve výrazu velkej vůl) a tak není možnosti v překladu dát tvé české větě tu evidentnost Kolumbova vejce. Jindy Voskovec psal Werichovi: Všechny překlady, at´ našich her, at´ těch mých povídek, ztroskotávají na duchu jazyka. Nevím, čím to je, nevím, je-li to přednost či chyba, ale zdá se, že všichni se shodují v tom, že je to těžko vystihnout. Že to překladem ztrácí. O rok později Voskovec psal Werichovi ohledně dokončeného překladu: Nelekej se některých volných úprav: dovolil jsem si je, protože mi to myslí s tebou rovnoběžně a učinil jsem to jen tehdy, když přílišné sticking to the original by bylo znělo anglicky tvrdě či násilně.
Okruh zájmů a témat, které můžeme vyčíst z Voskovcových a Werichových dopisů je tak rozsáhlý, že je jedna krátká recenze nemůže plně obsáhnout. Nezbývá nic jiného, než si přečíst celou knihu – tento první díl - a jsem přesvědčená, že čtenář bude netrpělivě čekat na další díly.

Jarmila Horná Victoria, B.C.