czech-books.com

Téměř před patnácti lety zakročily jednotky ministerstva vnitra proti demonstrujícím studentům na Národní třídě a už to jelo. Dva dni po tom se v pražském Činoherním klubu zrodilo Občanské fórum a v Bratislavě Veřejnost proti násilí. Následující den Milouš Jakeš vyzval stávkující herce a studenty k návratu do práce ale v ten samý večer sto tisíc lidí mu dalo na Václavském náměstí vědět, že je už jeho názory příliš nezajímají.
Během dalšího týdne se dramatičnost situace vyhrotila. Stalo se to rezignací jak Milouše tak celého předsednictva a masovými protirežimovými mítinky na Letenské pláni. Vláda premiéra Adamce začala jednat s Občanským Fórem. A jednalo se a jednalo až na konec byl Adamec vyměněn ve funkci svým místopředsedou Mariánem Čalfou. Takže věci veřejné se tehdy ubíraly správným směrem a dva dni před koncem roku byl Václav Havel zvolen československým prezidentem. Přechod k demokracii se podařil a Češi slavili svůj návrat do demokratické Evropy. Vše běželo jako na drátku.
Až do nedávna jsem si takovím nesmírně zjednodušeným způsobem představoval tuto část současné historie. Pak jsem si ovšem přečetl tuto knihu mladého historika, který vlastně po prvé zevrubně popisuje co všechno se skrývalo pod pojmem Sametová revoluce. Suk si k svému studiu vyhranil dobu mezi listopadem 1989 a prvními svobodným volbami v červnu příštího roku. Za tu poměrně krátkou dobu se toho událo neuvěřitelně mnoho a ne vždycky se zdálo, že vše spěje k happy endu.
Začněme tím začátkem – a hned tam klopýtáme o první zádrhel. Ta revoluce totiž u nás vypukla daleko později než v sousedním Polsku nebo Maïarsku, kde se už několik měsíců opoziční hnutí podílely na vládě. I ve Východním Německu se už odhodlali ke zboření Berlínské zdi, jen v Československu byl stale ještě klid. “Jen stěží se můžeme v duchu i navzájem utěšovat, že v roce 1968 jsme byli první, dokonce tak první, že Leonid Brežněv považoval za nutné na nás poslat tanky. Dnes jsme poslední a neradi se o tom jednou budeme z čítanek učit,” hlásila tehdy Svobodná Evropa.
Když už pak konečně k něčemu významnějšímu na té zalidněné Letenské pláni došlo, zdánlivě to vypadalo, že oposice pod vedením Občanského fóra je na vše připravena. Ještě několik dní před tím však hlásily švýcarské noviny Neue Zuercher Zeitung, že opozice je roztříštěná a nejednotná – “příliš slabá, než aby donutila režim ke kompromisům.”
Autor knihy popisuje, jak si mnozí představitelé OF nebyli jisti ani tím jakou to tu organizaci vlastně na setkáních s Adamcovou vládou zastupují. O zrodu OF se velmi výstižně vyjádřil jeho pozdější předseda Jan Urban , který řekl, že to byl “děsivý bordel, nádherný v tom okamžiku a děsivý později.”
První pokus o definici se objevil na veřejnosti už koncem listopadu 1989. V té se OF sama nazývala pouhým “prostorem”. Autor Suk to komentuje slovy: “tedy něčím ze své podstaty otevřeným, prázdným, bezobsažným.” Na konec převládl názor že OF je politickým hnutím nestraníků a zároveň koalicí demokratických politických sil. V tomto zcela zjevném protikladu už vlastně vězí zárodek vnitřního konfliktu a posléze rozpadu OF na počátku roku 1991.
Premiér Adamec si byl těchto slabin svého protivníka dobře vědom. Jako štika v rybníce plného tučných kaprů začal ihned mezi nimi manévrovat, doufaje, že se na konec dokáže prosadit do prezidentskéko křesla. I kyž byl tím nejagresivnějším, v těchto vysokých ambicích nebyl ojedinělý. Figuroval zde třeba také Alexandr Dubček, velectěný symbol Pražského jara, které se však nakonec ukázalo jako pokus o tragicky pochybenou reformu socialismu. Navíc po sovětské invazi se Dubček nechoval zrovna exemplárně. Proto také vedení Veřejnosti proti násilí jeho kandidaturu houževnatě odmítalo.
Na konec byl vybrán jako kandidát OF Václav Havel. Když se pokoušel Dubčeka přesvědčit, aby od své kandidatůry upustil, Dubček na to rozmrzele prohlásil “Tak já tu nemám vlastne nemám čo robit!” a odešel náhle z místnosti. Na jiném setkání s Havlem Dubček dokonce plakal.
Během těchto setkání se už v pozadí začínal rýsovat další problém – ten česko-slovenský. Poté co byla dohodnuta Havlova kandidatůra musel se stát předsedou federální vlády Slovák. Tím byl sice efektivně vyšachován ze hry Čech Adamec, ale jiný vhodný kandidát zatím scházel. A tu se do hry vměšuje Adamcův místopředseda vlády Čalfa, který nečekaně pozval Václava Havla na besedu. Výsledkem bylo Havlovo nadšení pro Čalfu, (jehož jméno si Havel do té chvíle nebyl v stavu zapamatovat), a na konec jeho jmenování předsedou vlády.
Některé části Sukovy historie se čtou jako detektivka., jiné zase jako fascinující psychologická studie. Textem se prolínají dnes už celkem zapomenuté osobnosti jako Valtr Komárek, ředitel Prognostického ústavu, (o kterém jeho někdejší kolega Tomáš Ježek řekl, že to “byl člověk, kterému vůbec nedělalo problémy kamarádit se s estébáky…Jemu to připadalo jako součást řemesla”). Také Zdeněk Mlynář, významná osobnost Pražského jara a signatář Charty 77. Ten se rychle vrátil ze švýcarského exilu aby se k obecnému překvapení ihned zapojil do obrozeneckých snah tehdy již zcela zdiskreditovaných komunistů.
Mezi ty úspěšnější ovšem patří kučeravý Pavel Pithart, který je dnes předsedou Senátu. Z těch původních členů zůstal OF věrný snad nejdéle – do konce ledna 1990 kdy se stal předsedou České národní rady. Zajimavý je také z té doby posudek člena předsednictva OF Kučery Václava Klause, který se stal ministrem financí v Čalfově vládě : …”problémem je jeho osobní přístup ke kolegům, způsob jeho chování k nim…” Kučera chtěl, žádal Koordinační centrum OF Klause přimělo ke změně způsobů svého chování. Aby “byl kooperativní – v případě, že federální vláda dojde k určitému rozhodnutí, musí toto rozhodnutí jako její člen akceptovat.”
Mezi významné aktéry Labyrintu revoluce patří ti, co z politiky dobrovolně odešli aby se mohli věnovat své profesi: kněz Václav Malý, hudebník Michael Kocáb a novinář Michal Horáček. Všichni z nich se nesporně zasloužili o úspěšné proplutí na jedné straně anarchickými a na druhé totalitními úskalími do klidnějších vod. A to navzdor tomu, že při pohledu zpět se jejich plavidlo často zdálo být ne příliš stabilní.
Mnozí z nás jsme rádi příjímali jakousi silně zjednodušenou a vyleštěnou verzi Sametové revoluce zrovna tak jako rádi přijímáme pohádky. Literatura faktu je ovšem zcela jiný žánr a od historie je často nutno oddělit od emocí. Dnes už víme, že toho 28. října 1918 vše nebylo z daleka tak růžové jak jsme to přijímali ve školních lavicích. O květnu 1945 ani nemluvě. Je tedy na čase se kriticky zahledět na tento poslední historický převrat a Sukova vítečná studie Labyrint revoluce je tou první , která nám k tomu dává patřičnou příležitost.