czech-books.com

Román o divokém odsunu Němců z Brna na konci druhé světové války.

Noc z 30. na 31. 5. 1945. Gerta Schnirch, matka několikaměsíční dcerky, je jen s osobními věcmi „odsunuta“společně s ostatními brněnskými Němci směrem na Vídeň. Vyčerpávající pochod skončí v Pohořelicích, kde mnoho vyhnanců podlehne epidemii tyfu a úplavice.

Gerta a některé další německé ženy se zachrání při nucených pracích na jižní Moravě, kde setrvají i po ukončení transportů. Po znovuzískání československého občanství se Gerta vrací do Brna, v němž prožívá další bouřlivé události druhé poloviny dvacátého století. Kromě bolestných otázek viny, odplaty a odpuštění mezi Čechy a Němci, jež tento neobyčejně plastický a působivý román klade, se stáváme svědky netradičního vztahu matky a dcery, který je deformován nejen omezeným prostředím, v němž se jako české Němky vystrnaděné na okraj společnosti směly pohybovat, ale také vzájemným nepochopením dvou generací, obtížnou komunikací a nemožností zprostředkovat osobní zkušenost.

Recenze: Jan Drábek
Vyhnání Gerty Schnirch vypráví o poválečném osudu brněnské dívky jejíž matka byla Češka a otec Němec. Je to dodnes v Česku dosti odvážná tematika, hlavně proto, že se během čtyřiceti let komunistické nadvlády o odsunu sudetských Němců příliš nemluvilo. Marxistické vysvětlení sestávalo z přesvědčení, že odsun byl ospravedlněný i mezinárodně. To stačilo. O jeho dosti důležitých stránkách jakými byly s ním související hromadné vraždy se prostě nemluvilo. Dnes, kdy už je většina pamětníků po smrti, se pracně snažíme dopídit pravdy, i když se nám to často nedaří: třeba tu o tak zvaném „divokém odsunu“. Ten se buďto zcela opomíná a nebo se zase natolik zdůrazňuje, že se někdy přirovnává i k nacistickému holocaustu. Oba přístupy jsou přirozeně chybné.
I když jde o fiktivní záležitost, román mladé Kateřiny Tůčkové se jaksi snaží odsun uvézt na správnou míru, i když už jeho samotné jméno není zcela přesné. Gerta Schirch byla sice dočasně vyhnána, ale po hrůzostrašném pochodu k rakouským hranicím se nakonec do svého rodného Brna vrátila. Dokonce posléze získala druhořadé československé občanství, takže v tom se líšila od osudu asi tří miliónů sudetských Němců. A právě tyto dva pojmy – odsun a vyhnání – jak tvrdí třeba česká verze Wikipedie, velmi výstižně vyjadřují rozporné názory na poválečný odchod německé menšiny. Problém bohužel spočívá v tom, že ani jeden z nich není přesným překladem anglického slova „transfer“, kterým akci označuje dohoda z Postupimi. Také výrok prezidenta Beneše, že „otázku německou musíme v republice vyliklidovat“ k našemu porozumění problému moc nepřispívá.
To předešlé naznačuje, jak těžké téma k románovému zpracování odsun je.
Musím se ovšem přiznat, že jako syn otce-odbojáře který přežil Osvětim a poté se zasloužil se o to, aby byl K.H. Frank přiveden na šibenici, se u nás doma o nějakém divokém odsunu či masových hrobech v Pohořelicích příliš nemluvilo. Odsun samotný byl jeden z mála věcí na kterých se komunisti a většina poválečných demokratů shodla. Jak jsem také už napsal jinde: Vezměme odsun a poválečný postoj k Němcům vůbec. Jen pamětník může mít ponětí jaká tehdy panovala v Česku atmosféra. Do Prahy s esesáky téměř zničeným Staroměstkým náměstím se vracela nákladní auta z nacistických koncentráků plná zubožených heftlingů. Teprve teď jsme si patřičně uvědomovali, že tisíce našich židovských sousedů - namnoze výkvětu národa - se už nevrátí nikdy. Současně jsme se dovídali o Grundplanungu OA, neboli plánu na vylidnění českých zemí. Praví se v něm, že “je potřeba potlačit český jazyk. Je v německém zájmu, aby úplně zmizel,” což celkem adekvátně shrnuje jeho podstatu. Jak toho docílit pak vysvětlil pak sám Heydrich: “Čechy jsou německým prostorem, kde Čech nemá co pohledávat. Prostor bude definitivně osídlen Němci. Rasově cenná část Čechů bude poněmčena, ostatní sterilizovat nebo postavit ke zdi.”
To je vysvětlení, ne omluva. Hlavním viníkem byla bez pochyby ta strašlivá válka. Román Kateřiny Tůčkové i přes některé slabší stránky jako jeho občasná nepřehlednost hlediska a přebytek osobností, je nesporně cenným počinem. V tom smyslu je nutno jej zařadit mezi díla, která významně přispěly k našemu porozumění historie – díla jako Solženicinův Jeden den Ivana Denisoviče, Remarqueho Na západní frontě klid, nebo snad i Tolstojova Vojna a mír.
Zajímala mě odpověď autorky na otázku, které ji položila Alice Horáčková z MF Dnes: Vnímáte tedy odsun jako křivdu?
Kateřina Tůčková odpovídá: Rozhodně považuji za chybu způsob jakým odsun proběhl…Ale pokud by událost proběhla podle Postupimské dohody, nenamítala bych nic.
A v tom se autor i recenzent shodují.