czech-books.com

Skryté zločiny osmašedesátého jsou zveřejněné po čtyřiceti třech letech.

Nakladatelství Naše vojsko vydalo v březnu t.r. dokumentární publikaci Ztracené archivy 1968 s podtitulem 21. srpen 1968 v ulicích Prahy. Kniha, která zachycuje detailní výseky nejdramatičtějších dnů roku 1968 v policejních hlášeních, nemocničních záznamech a vzpomínkách pamětníků byla sestavená podle archivních materiálů Městské správy Veřejné bezpečnosti Praha bývalým policejním důstojníkem Rudolfem Čížkem. Text je doplněn velkým množstvím dobových fotografií okupované Prahy Jiřího Všetečky.

Recenze Petra Adlera z Neviditelného psa.

Rozhovor s autorem Rudolfem Čížkem:

Lenka Storzer: Pane Čížku, musím se přiznat, že jsem Vaši knihu musela několikrát odložit. Již při čtení úvodní kapitoly mě přemohly silné emoce vyvolané vlastními vzpomínkami. Zjistila jsem, že ani čtyři desetiletí neotupily dopad těchto zážitků na moji vlastní psychiku a že Vaši knihu budu muset číst pomalu, postupně, v menších dávkách, abych se mohla plně soustředit a porozumět každé jednotlivé situaci a každému příběhu.
Vy jste den okupace prožil v Praze. Bránil jste vchod do Československého rozhlasu. Jak se to stalo, že se vojáci do ČR přece jen dostali? Můžete nám popsat Vaše osobní zážitky a pocity?

Rudolf Čížek: V roce 1968 jsem sloužil u Veřejné bezpečnosti něco málo přes rok. Byl jsem v té době zařazen u hlídkové služby, na Pohotovostní motorizované jednotce Městské správy VB Praha.
Dne 21. srpna 1968 jsem měl volno. Kolem půlnoci mě vzbudila sousedka s tím, že nás obsazují vojska Varšavské smlouvy. Když jsem si zapnul rádio a uslyšel hlášení o invazi, oblékl jsem uniformu a snažil se co nejrychleji dostat na útvar. Jeden ochotný řidič náklaďáku mě odvezl z Vysočan až do Vršovic, kde měl sídlo můj útvar. Krátce po nástupu na útvar jsem byl s některými dalšími kolegy vyslán k budově Československého rozhlasu. Zde jsme v hlavním vchodu z Vinohradské ulice utvořili kordón s tím, že do budovy nesmíme vpustit žádnou nepovolanou osobu, včetně okupačních vojáků.
Před rozhlasem a v jeho okolí byly největší střety občanů s okupačními vojáky. Začala střelba, byli první zranění, ale i mrtví. Do dnešního dne mám v živé paměti, jak ve vstupní hale rozhlasu, vlevo podél zdi, bylo položeno několik těl zastřelených občanů, které lidé přinesli z ulice.
Vojáci se snažili o to, abychom je vpustili do budovy rozhlasu. Zkoušeli i výhrůžky, ale pravděpodobně měli zákaz vejít v otevřený ozbrojený střet s armádou a Veřejnou bezpečností. S námi, vyzbrojenými „pistolkami“ ráže 7.62 a šestnácti náboji by jistě neměli příliš těžkou práci. Ale do rozhlasu se stejně dostali, a to způsobem, který jsme nejméně čekali. Někdy kolem deváté hodiny jsme měli najednou na zádech hlavně samopalů vojáků, kteří se náhle objevili zevnitř budovy.
Budova rozhlasu měla v té době ještě jeden vchod z Balbínovy ulice, který sloužil jako vjezd do garáží. Ten byl uzamčen a protože všechny nápisy byly strhány a vojska se v Praze neorientovala, nehrozilo nebezpečí, že by touto cestou pronikla do rozhlasu. A protože nás u rozhlasu nebylo tolik, nebyl ani střežen. Vojáci nás internovali v jedné místnosti poblíž tohoto vchodu, takže jsme si stačili všimnout, že vrata nebyla vůbec poškozena a byla zase uzamčena. Když jsem při přípravě knížky o tom hovořil s Janem Petránkem, který v té době jako redaktor Československého rozhlasu v budově vysílal a byl výraznou osobností jeho legálního vysílání, řekl mi, že tuší, přesněji je přesvědčen o tom, kdo vojáky do budovy vpustil. Ale protože ho při tom neviděl, nemůže říci jeho jméno. Bohužel i tací byli mezi našimi občany.

LS: Ve svém rozhovoru v Profilu CT24 s Patricií Strouhalovou jste uvedl, že jste materiály, které presentujete v této knize, “ukradl”. To musel být dost odvážný a riskantní čin. Můžete našim čtenářům říci jak jste se k nim dostal?

RČ: Každá organizace, mající obsáhlejší spisovou agendu, ji musí jednou za čas „prohlédnout“ a již nepotřebné písemnosti zničit. Na pomoc administrativním pracovnicím odboru obecné kriminality Městské správy VB Praha byl vysílán vždy někdo z mladších policistů.
Při prováděné skartaci písemností jsem si všiml toho, že se mezi nimi nacházejí i svodná hlášení z prvních srpnových dnů a týdnů roku 1968. Po zběžném prohlédnutí jsem zjistil, že obsahují události z ulic Prahy, nahlášené na operační středisko policisty, občany a jinými subjekty, vše téměř po minutách, jak tyto případy stačili zaznamenávat na mechanických psacích strojích jednotliví operátoři. Dále zde byly seznamy osob, které byly okupačními vojsky zabity, těžce zraněny, nebo byl na nich spáchán trestný čin, ale i případy majetkové trestné činnosti, například krádeže a vloupání, která byla těmito vojáky páchána. Ihned jsem si uvědomil, že v budoucnosti, pokud by se doba změnila, mohou mít dokumenty velkou historickou hodnotu, neboť jsou zcela unikátní a zcela autenticky, objektivně a nezpochybnitelně zachycují probíhající události, které většinou později bývají upravovány a vykládány podle potřeb té které doby. Po pravdě musím přiznat, že jsem je ukradl a odnesl na své pracoviště, tedy na oddělení pátrání po osobách pražské kriminálky. Spisové materiály jsem uložil do spisu zavražděné neznámé ženy nalezené v Praze 9, který sestával z řady šanonů. Tudíž jsem takovéto dva šanony se stejným nápisem přidělal navíc a s pravděpodobností hraničící s jistotou jsem mohl předpokládat, že se do nich již nikdy nikdo nepodívá. Když jsem v roce 1988 od kriminální policie odcházel do civilu, spisové materiály skončily uloženy v kotelně v mém bydlišti. V roce 1990, tedy v době, když jsem se k Policii ČR opět vrátil, jsem se mohl v klidu vrátit i k nim.

LS: Kniha nabízí velké množství dosud neznámé dokumentace. Jistě jste věděl, že o knihu bude velký zájem. Proč tato publikace vyšla až letos?

RČ: „Světlo světa“ spatřily materiály hned v průběhu roku devadesátého, kdy Úřad pro řešení důsledků pobytu sovětských vojsk začal odškodňovat občany, nějakým způsobem poškozené okupací vojsky Varšavské smlouvy. V případech, kdy poškození občané neměli doklady, kterými by mohli prokázat svá zranění okupačními vojsky, poskytoval jsem tomuto úřadu místopřísežná prohlášení.
V roce 1991 jsem chtěl se svým kamarádem novinářem z materiálu vytvořit publikaci. Měli jsme smlouvu s nakladatelstvím, které však zkolabovalo. V té době byl pohled řady rádobyhistoriků, politiků, ale často i novinářů či nakladatelů na osmašedesátý takový, že se jednalo pouze o jakýsi puč mezi komunisty a že tato doba již nikoho nezajímá. Musím se přiznat, že v té době jsem měl nesmírnou chuť materiály spálit. Naštěstí máme v domku plynové topení, do jehož kotle jaksi nelze nic jiného než plyn “přikládat”.
Alespoň krátkou ukázku z těchto archiválií spatřila veřejnost v příloze deníku Večerník Praha dne 20. srpna 1992. Zde byly materiály poprvé doplněny fotografiemi mého kamaráda Jiřího Všetečky. Podruhé byly materiály zmíněny v pořadu redaktorky Jiřiny Peřinové, který byl odvysílán na stanici Český rozhlas 2 Praha dne 10. srpna 2004 ve 21:30 hodin, v pořadu „Kriminalistický magazín“. Tento díl magazínu byl uložen do Archivu Českého rozhlasu, který je v přeneseném významu nazýván jeho „Zlatým fondem“.
Jiřina Peřinová byla v následujícím roce kontaktována ředitelkou Muzea Policie České republiky Marcelou Machutovou, s prosbou o kontakt na mne, neboť chtěla část materialů začlenit do scénáře výstavy, pořádané k výročí srpna ´68 v roce 2007.
Proběhnutí výstavy dalo impuls scenáristce České televize Šárce Horákové, ke shánění pachatele krádeže oněch archiválií. A protože ředitelka policejního muzea nemůže krýt zločiny, oznámila jí jeho totožnost a došlo k našemu setkání.
Natočený televizní dokument “Skryté zločiny osmašedesátého” zahajoval na ČT 1 dne 19. srpna 2008 od 21:15 hodin třídenní cyklus pořadů ke čtyřicátému výročí okupace Československa. V rámci projektu byla premiéra na filmovém plátně v Muzeu Policie ČR dne 21. srpna 2008, jako součást výstavy „Nepokořené město“, kde diváci mohli spatřit originály zachovaných policejních archiválií.
Radost mi udělalo to, že v rámci vyhlašování cen Trilobit 2008 byl film zařazen mezi „Velké společenské dokumenty, které vzbudily největší pozornost“.
Když film v roce 2009 ČT reprizovala, kontaktoval mne majitel Nakladatelství Naše vojsko pan Emerich Drtina s tím, že z filmu jednoznačně vyplývá to, že dokumentů je mnohem více, než bylo možno použít ve filmu a zda bych nechtěl z tohoto materiálu vytvořit publikaci. A tak výsledkem našeho jednání a další spolupráce je publikace “Ztracené archivy 1968 – 21. srpnen 1968 v ulicích Prahy”.
Pro pořádek musím ještě uvést, že na základě darovací smlouvy ze dne 10. září 2008, se archiválie staly majetkem Muzea Policie České republiky, Praha 2, Ke Karlovu 1, kam samozřejmě nezpochybnitelně patří.

LS: My, kteří žijeme v zahraničí, bychom rádi viděli Vaši knihu přeloženou do angličtiny. Věřím, že mnozí z nás v ní najdou svůj vlastní příběh nebo příběh či fotografii svých nejbližších. Naši potomci, příbuzní, přátelé, političtí představitelé, pedagogové, studenti středních i vysokých škol, … ti všichni by Vaši knihu měli mít k dispozici. Tato publikace je cenným informačním zdrojem pro současné historiky a neměl by chybět v žádné universitní knihovně. Můžeme doufat že se kniha dočká překladu?

RČ: Nepopírám, že bych měl obrovskou radost, kdyby se podařilo přiblížit našim krajanům v zahraničí tuto publikaci v angličtině. Jsem si vědom toho, že dnešní mladí jsou již vlastně třetí generací „osmašedesátníků“, kteří po okupaci emigrovali a pro mnoho z nich je jistě čeština již velice obtížně srozumitelná, ne-li vůbec. A protože archiválie jsou zcela nezpochybnitelným dokladem toho, jak okupace probíhala a nejsou ovlivněny žádnými dodatečnými úpravami z jakékoliv strany, dostalo by se jim zcela objektivního pohledu na toto období československých dějin. Zároveň by si mohli plastičtěji udělat představu o tom, z jakých důvodů, za jakých podmínek a před čím jejich rodiče či prarodiče ze své vlasti emigrovali a současně by mohli ocenit, ne-li přímo obdivovat jejich nesmírnou odvahu, když se na ulici, nijak neozbrojeni, postavili proti obrovské přesile armády s jejich tanky a děly.
Bohužel jsem si ale vědom toho, že v České republice nenajdu nakladatele, který by byl schopen či chtěl se tohoto úkolu ujmout. Toto by bylo i nad možnosti Nakladatelství Naše vojsko, které knihu v češtině vydalo. Ale jak jsem zjistil, nebránilo by se spolupracovat na tomto projektu se zahraničním subjektem. Jeho hledání je však zcela nad moje možnosti a tak mohu jen ve skrytu duše doufat, že možná … někoho … někdy… knížka zaujme natolik, že mi s tímto mým skrytým přáním napomůže.

LS: pane Čížku, děkuji.

Lenka Storzer (czech-books.com)