czech-books.com

Historicko-romantický román líčí osobní dramata, lásku a ctižádost královny Richenzi, zvané Rejčky, na pravdivém dějinném pozadí.

Dvakrát usedla Richenza na trůn, moc a koruna ji však nikdy nezaslepily. Jen její hladové srdce hledalo lásku. Proto si troufla být svobodnou ženou a vzdorovat předsudkům, kterým může být vystavena i královna, jež nepřestala milovat kdysi prvního muže království, pana Jindřicha z Lipé.

Recenze Jarmily Horné [pro czech-books.com]:

Zákazníkům czech-books.com určitě není jméno Ludmily Vaňkové neznámé. Vždyť jen její historické romány zaměřující se především na období středověku v Čechách a na královské rody Přemyslovců a Lucemburků čítají skoro dvacet knih. Navíc vydala několik sci-fi a fantasy knih, které se rovněž setkaly se značným ohlasem. Žena pro třetího krále o královně Richenze vychází už podruhé. Přitom málokdo z jejích věrných čtenářů ví, že Ludmila Vaňková do roku 1977 vůbec nepublikovala. Roku 1948 byla z politických důvodů vyloučená z univerzitních studií a dostudovala až v letech 1968-71. Nejprve pracovala jako sekretářka v různých nakladatelstvích, později jako redaktorka, jenže kvůli politickým potížím byla v letech 1973-1977 nucená pracovat jako výhybkářka v železniční stanici Karlštejn.
Romány Ludmily Vaňkové respektují doložená historická fakta, při tom se také vyznačují velkou představivostí. Vaňková líčí osobní dramata, lásku a ctižádost historických i fiktivních osobností na pravdivém dějinném pozadí. Často používá vnitřní monology či dialogy protagonistů tak přesvědčivě, že by čtenář málem uvěřil tomu, že spisovatelka u toho osobně byla, že se jí její románové postavy svěřovaly i s nejintimnejšími zážitky a pocity, či že někde vydolovala zapomenuté soukromé deníky aktérů jejích příběhů.
Žena pro třetího krále, Richenza Polská, v Čechách zvaná Rejčka, se v románovém cyklu o 13. a 14. století vedle hlavních protagonistů objevila mnohokrát, ale vždy jen okrajově. Až v této knize autorka systematicky spojila její pohnuté životní osudy do jednolitého příběhu. Kdo četl romány, ve kterých se Rejčka objevovala jen občas jako vedlejší postava, s radostí uvítá tento ucelený životopis polské královské dcery, druhé manželky krále Václava II. a později, po zavraždění krále Václava III., manželky krále Rudolfa Habsburského.
Král-otec a šlechta nakládali s Richenzou od jejího dětství jako s majetkem, kterým se platí za výhodné smlouvy, rozhodovali o jejím osudu, manželství, dceři, aniž se jí někdo někdy zeptal na její přání. V průběhu let, ode dne, kdy ji jako osmiletou poslali na dvůr braniborských markrabat ve Špandavě a zasnoubili, zavřeli do věže… se malá Richenza naučila nedůvěřovat lidem kolem sebe. Nicméně se ve věku dvanácti let poslušně nechala provdat za Václava II., o dvacet let staršího vdovce. Nebral si ji z lásky, ale proto, že byla dědičkou polského království a on si tím zajistil spojení obou, českého a polského království.
Hned po svatbě svěřil královský manžel Richenzu do péče její tety, krakovské vévodkyně Griffiny a poslal je do Budyně. Až po třech letech, na naléhání šlechty, nechal povolat Richenzu, aby mohla být korunovaná českou královskou korunou. Při té příležitosti ji Václav přejmenoval z Richenzy na česky znějící Elišku Rejčku. Oslněný její krásou, stal se laskavým a něžným milencem své roztomilé manželky, jenže jeho dcery z prvního manželství, Přemyslovny Anna a Eliška, Elišku Rejčku nenáviděly a ztrpčovaly jí život na Hradě. V den Václavovy smrti Rejčka porodila dceru Anežku a to ji zachránilo; být to syn, následník trůnu, mohlo pro ni všechno dopadnout ještě hůř. Obklopená nenávistí a v obavě, že jí královské dcery odejmou Anežku protože je Přemyslovna, Rejčka se přestěhovala do měšťanského domu v Praze.
Následující kapitoly sledují boje o český trůn po zavraždění Václava III., zákulisní čachry, obléhání měst i války, neúspěšné panování Annina manžela Jindřicha Korutanského, Richenzin královský úkol zachránit nezávislost českého království sňatkem s Rudolfem Habsburským a později sňatek poslední Přemyslovny Elišky s Janem Lucemburským. Historické události se prolínají s vyprávěním, jak jedině první muž království pan Jindřich z Lipé byl laskavým ochráncem Richenzy a miloval ji z povzdálí od jejího mládí. Jenže on byl ženatý a navíc musel plnit své válečné poslání, na city nebyl čas. To nebránilo Richenzinu prohlubujícímu se citu vůči němu, citu, který ve své hrdosti dlouho nechtěla připustit ani Jindřichovi a ještě méně veřejně.
Přestože se od královské vdovy očekávalo, že se uchýlí do kláštera, Richenza se odstěhovala z Prahy do svých věnných měst, nakonec se vzepřela všem tlakům a odhodlala se být svobodnou ženou, která rozhoduje o svém životě a lásce navzdory předsudkům a požadavkům doby. Když Jindřich z Lipé ovdověl, přiznala svoji lásku nejen jemu, ale také na veřejnosti. Za svých pět věnných měst získala úděl v Brně, kde Jindřich a Richenza společně trávili poslední roky života. Tam také nechala vystavět chrám z červených cihel, kde je v podzemní kryptě místo posledního odpočinku milenců, o kterých soudobý kronikář s pohoršením napsal, že „Jindřich vášnivě miloval na pohoršení mnohých paní Elišku, macechu královny“.
Historie pohřbila příběh urozených milenců a čtenář může jen děkovat Ludmile Vaňkové za její archivní pátrání a románové zpracování nevšedního příběhu. Já se řadím mezi ty vděčné čtenáře a věřím, že nás bude mnohem víc.