czech-books.com

Dlouho očekávaná sbírka Svěrákových povídek psaná s jeho typickou hravostí a humorem bude ve vaší knihovně skvostem, ke kterému se budete rádi vracet.

Recenze Jana Drábka:
Už nějaký čas se pokouším porozumět oč v těch našich životech jde a jak se to všechno vyvíjelo. Brodím se slavnou tisícistránkovou H.G. Wellsovou Historií světa a mermomocí se snažím pochopit motivace a činy Sokrata a Džingis Chána, když v tom pošťák doručí Svěrákovy Povídky. Po přečtení jejich sto stránek je mi už nějak všechno jasné. No ne úplně. Řekněme jasnější.
Aby měly nějaký ten význam, naše životy musí mít v sobě hodně legrace. Anebo takhle: jestli tou vší šlamastikou člověk prochází bez úsměvů, tak o moc přijde. Nakonec i smrt může mít v sobě určitou dávku komedie. V jedné Svěrákově povídce její hrdina zemře a má ruce studené „jako když si sáhneš na tlačenku z lednice“. Když jede svým autem odevzdat se na pohřební ústav, jeho režný rubáš je „tak dlouhý, že jsem si ho musel trošku vyhrnout, protože se zamotával do pedálů.“
Báječnou satirou na ty učené pány co do nekonečna vysvětlují, jak to tou svou hudbou mínil, je povídka zvaná Vltava. A na věky vděčným tématem zůstane Svěrákovi komunistický režim se svou zabudovanou nepružností, bojácností a hlavně svou stupiditou. Velmi vtipně to vyjadřuje ve své povídce Ivanka a Lenin.
Za zmínku také stojí Svěrákova bezměrná fantazie. Ta si nakonec vyžaduje více než zmínku, protože na ní vlastně všechny své povídky staví. A ty základy jsou vždy znamenité, ať už je to raplovitý fotograf, který málem zabije člověka když v prchlivosti napíše dopis na rozloučenou své milé, a pak si to rozmyslí. Nebo několikráte trestaný podvodník, který svou vinu přiznává a vysvětluje soudu takto: „Ano, pane předsedo…má dosavadní praxe mi říká, že soud zajímají i motivy jednání. A tu musím místopřísežně prohlásit, že pravým motivem mého rozhodnutí byla velká, přitom však velmi estetická ňadra Venduly Sládkové…“
Zdeněk Svěrák ve svých Povídkách hojně čerpá ze svých vlastních zkušeností. Povídka Divačka je ze světa divadla, Natáčecí den o filmařích a hned několik je ze školního prostředí, ve kterém pan učitel Svěrák také kdysi působil. Rozhodně bych podpořil jeho kandidaturu na českého prezidenta, protože volby – ať už parlamentní či obecné – by určitě vyhrál. A teprve pak bychom se nejen konečně dozvěděli, jak to na tom Hradě vlastně chodí, ale také se při tom pěkně zasmáli. Všichni jsme si vědomi, že současná situace v sídle králů mnoho důvodů k zasmání neposkytuje.
A když říkám, že bychom se „pěkně“ zasmáli, je to proto, že Svěrákův humor je nejen vždy shovívavý vůči lidským slabůstkám, ale také plný jejich porozumění. Skvěle využívá ironie, ale nic nikdy není přehnané – vše je tak báječně lidské a shovívavé.
Hlavně odpouštějící.
-Jan Drábek