Křižovatky české aristokracie

Authors

  • Vladimír Votýpka
Křižovatky české aristokracie Tell a friend
  • CDN $28.00 (US $21.00) CDN $10.00 (US $7.50)
  • 280 pages
  • ISBN: 978-80-7432-441-3
  • Publisher: Paseka
  • Published Date: 2014
  • Cover: Hard Cover
  • Comments

Czech

Kniha vypráví osudy potomků šesti českých šlechtických rodů, kteří se od roku 1989 opět aktivně účastní života české společnosti nebo se sem pravidelně vracejí.

Těžkosti spojené s návratem z nucené vnitřní nebo zahraniční emigrace líčí příběhy Franzisky Diany Sternbergové, Pavlíny Bořek-Dohalské, Mathildy Nosticové, potomků rodů Kolowratů-Krakowských, Podstatských-Lichtenštejnů z Velkého Meziříčí, Valdštejnů na Třebíči a příběh ing. Jaroslava Cuhry, disidenta a porevolučního poslance, který stál u počátku restitucí šlechtického majetku.

Autor dokládá, že samotný pojem "aristokracie" nemusí být nutně spojen jen s modrou krví, ale odráží také charakter a vysoce mravní postoj ke světu.

Recenze:
Vladimír Votýpka se věnuje osudům českých šlechticů od sedmdesátých let minulého století a je mnoha čtenářům známý díky dřívějším knihám – Příběhy české šlechty, Návraty české šlechty a Paradoxy české šlechty. Křižovatky české aristokracie jsou volným pokračováním předcházejících knih a navíc obsahují příběh jednoho vypravěče bez šlechtického titulu - disidenta, chartisty a po roce 1989 poslance Jaroslava Cuhry, který se podílel na prosazení zákona o restitucích šlechtického majetku. Jaroslav Cuhra také vypráví o svém otci, který prožil za komunismu sedmnáct let v kriminálech a okusil si jej i sám Jaroslav. Každá z následujících šesti kapitol se věnuje jednomu ze starých šlechtických rodů a zakládá se především na rozhovorech s některým členem rodiny. Vzpomínky na dobu předválečnou, období druhé světové války, vyvlastnění po válce či po roce 1948, emigrace a boj o živobytí v cizině se prolínají s vyprávěním o historii rodu.
Kapitola s titulem „Sourozenci“ se věnuje rodu Podstatzkých-Lichtensteinů. Rodina se v březnu 1948 zpočátku uchýlila k příbuzným v Rakousku, ale zanedlouho různými oklikami odplula do Chile. Tam se hrabě nejdřív pokoušel podnikat, později se snažil v pionýrských podmínkách obdělávat půdu. Když rodina farmu prodala, hrabě si spolu se čtyřmi indiánkami otevřel dílnu na výrobu koberců, zatím co hraběnka vedla penzión. Později u americké společnosti Anaconda, těžící vysoko v horách měd´, hrabě dělal barmana a šéfa klubu, hraběnka vedla administrativu kuchyně. Když společnost ukončila činnost a oni zůstali bez práce, přesídlili do západního Německa, které jim poskytlo azyl. Hraběnka začala provozovat miniprádelnu, hrabě po dlouhém čase dostal práci v pivovaru a později byl přijat za člena advokátní kanceláře.
Josefina Podstatzká-Lichtensteinová se jela podívat domů na podzim roku 1990. V rodinném zámku nejdřív hospodařilo zemědělské strojní družstvo a po něm se tam nastěhovala porodnice. Na zámeckém nádvoří stály zrezavělé traktory, všechny byly rozbité a mezi tím se povalovalo uhlí a dřevo, zámecká zahrada byla zanedbaná. V rámci restitucí po dlouhém soudním řízení hraběnka dostala většinu majetku nazpět - mimo vnitřního zařízení, které se ztratilo. Hraběnka s dcerou Marií se natrvalo vrátila, později se vrátil i vnuk Michal. V roce 1999 přijel také Jan Podstatzký-Lichtenstein se svou francouzskou manželkou a nejstarším synem. To už zámek od státu převzali a mohli se do něho nastěhovat. V další části této kapitoly Votýpka líčí osudy Jana Podstatzkého-Lichtensteina a jeho synů.
Následuje kapitola o Mathildě Nostitz-Rieneckové. Její rodina ztratila majetek hned po válce na základě prezidentského dekretu o znárodnění a na zámek byl dosazený správce ze Slovenska, ale ze zámku je nevyhnali. Přesto nakonec rodina republiku opustila a Mathilda vychodila školu v Německu, později pracovala jako au-pair v Anglii, v londýnské cestovní kanceláři, pak na letišti v Dusseldorfu… během let toho bylo mnohem více. Jenže když se po roce 1989 vrátila do republiky, Mathilda rodinný majetek zpátky nedostala. Přesto se velice angažovala v organizaci nevidomých a slabozrakých v Praze.
Další kapitola se věnuje dědictví hraběte Kolowrata, jehož rod zanechal v zemích Koruny české výrazné stopy a po staletí spoluvytvářel jejich historii. Podle rozhodnutí rodinné rady v roce 1629, pokud by si některý člen rodu vzal plebejskou manželku, jeho děti nebudou přijaty za členy rodu a on i celá rodina ztratí nárok na dědictví. Když se v roce 1929 Jindřich Kolowrat oženil, vybral si za manželku šlechtičnu, která ale byla neplodná a on si velice přál mít děti. Po čase si našel milenku Marii, s kterou měl čtyři krásné zdravé děti a po smrti manželky se s ní oženil. Domovinu neopustil ani po vzniku Protektorátu a po válce přijal jmenování vyslancem v Turecku. Po Únoru rezignoval a přesídlil s rodinou do Londýna, doma byl prohlášený za zrádce, byl zbavený občanských práv a majetek mu zkonfiskovali. Zakrátko přesídlil do USA, kde s potížemi hledal zaměstnání a rodina se dost dlouho různě protloukala, než se Jindřich finačně uplatnil. Jako devadesátiletý se v roce 1989 konečně mohl vrátit domů, dostal zpátky zkonfiskovaný majetek a prezident Václav Havel jej na Hradě vyznamenal Řádem T.G. Masaryka za celoživotní věrnost republice. Kapitola se také věnuje dětem hraběte Jindřicha a jejich rodinám.
Po kapitole o Kolowratech následuje „komtesa Mirli“ – Anna Maria Waldstein-Wartenbergová, která sice žije ve Vídni, ale zdůrazńuje, že původ jejího rodu je vysloveně slovanský. Dnes jsou Waldsteinové stále ještě košatým rodem, ale tam kde sídlili nepřetržitě devět set let, nežije žádný z nich. Poslední, kdo směl zůstat, byla třetí manželka Arnošta Karla Waldsteina, která strávila stáří v podkrovním pokoji Valdštejnského paláce v Praze, kde ji po roce 1945 z útrpnosti nechali bydlet.
Předposlední kapitola sleduje především život Pavlíny, vnučky hraběte Jiřího Bořka-Dohnalského, kterého zatkla Státní bezpečnost v roce 1950. Jeho manželku, dceru knížete Thurn-Taxise a hraběnky Kinské, se čtyřmi malými dětmi vystěhovali z Prahy. Synové nesměli studovat na gymnáziu, Václav se vyučil kuchařem, Jiří strojařem, Antonín pokrývačem a Zdeněk klempířem, vnučka Pavlína se vyučila v oboru kuchař-číšník. Po rozpadu komunistických režimů Pavlína procestovala svět, většinou autostopem a vrátila se do domku v Lysé nad Labem.
V poslední kapitole se dočteme o osudu rodu Sternbergů z Častolovic, kterým majetek patřil od roku 1694 až do konfiskace v roce 1948. Diana se původně nemínila vrátit, ale na doporučení Olgy Havlové si podala žádost o restituci a byla úspěšná. Po návratu se věnovala úpravě zámku, který také zpřístupnila veřejnosti a současně zařizovala zámek v Lánech a pracovala na úpravách Hradu.
Tyto stručné ukázky z kapitol jen otevírají příběhy a události, kterých je v knize nepřeberné množství. A nejen samotné osobní příběhy šlechticů a jejich rodin, ale také pohled do historie a praktik různých politických režimů. Vyprávění plyne, čtenář je naráz na konci kapitoly a už se netrpělivě pouští do následující.

Jarmila Horná
Victoria, B.C.

English

Czech aristocracy.

User login

We accept American Express, Visa & MasterCard

Top Ten Sellers

Latest Sale Items