czech-books.com

Nakladatelství Franze Kafky v Praze vydává v edici Spisy Karla Poláčka souborné dílo tohoto populárního spisovatele. Soudničky vyšly jako osmnáctá kniha. Jde o sjednocené knižní vydání chronologicky uspořádaných referátů ze soudních síní, které Poláček psal ve 20. a 30. letech dvacátého století pro Lidové noviny, Tribunu, České slovo, Telegraf, Literární noviny a Světozor. Jsou to vlastně mini-humoresky, které předvádí panoptikum lidiček – postavy směšné, naivní, chytrácké, cynické, tragikomické, i politováníhodné, vyvolávající někdy soucit, jindy zhnusení. Soudní případy podávají zvláštní svědectví o tehdejších lidských problémech, svědectví o době první republiky, která se učila vytvářet vlastní zákonodárství bez závislosti na předešlém rakousko-uherském císařsko-královském systému.
Poláčkův výjimečný styl - reportér kombinovaný s vtipálkem, sarkastický i plný pochopení, který si hraje se slovy, používá spisovný jazyk proložený slangovými výrazy a germanizujícími spatlaninami z c.k. doby. Například: …pán byl hněviv a pravil: Nejdřív, ty kluku mlíčnej, zavolej slávu mejm starejm kasárnám, pak budem spolu zadobře. Tys houby prodělal. Copak ty víš, co jsou to štelunky a copak tys prodělal tromlfajer? Já jsem stará vojna, žádnej lanšturm, lezervista, prosím, od landvér…. Ty buřino jikernatá, ty mně tady budeš hlasovat, mně, plezírovanýmu vojínu..
Příběhy jsou krátké, některé nezabírají ani celou stránku, nejdelší jsou přibližně třístránkové, takže knihu lze číst s přestávkami nebo na přeskáčku, kdykoli ji odložit a vrátit se k ní bez ztráty souvislostí. S takovou knížkou by se výborně cestovalo, třeba na prázdniny, jenže její váha! Má tisíc sto stránek. .
Nejčastější soudní případy se týkají krádeží, podvodů, urážek na cti, ublížení na těle, nedodaného zboží, nedodělané práce, bigamie, či rozvodů. V naší době se bude zdát překvapujícím počet žalob kvůli sňatkovým podvodům spáchaných muži i ženami. On pravil, že je inženýr a známý automobilista. Ona mu to věřila, nebo ten pán měl rusé, hladce učesané vlasy a kalhoty, které se nazývají pumpky. Kromě toho kouřil lulku, horlivě mluvil o silnicích, kilometrech, koních, válcích a šaltování. Zato ona se mu svěřila, že je dceruškou velkostatkářovou a že bere hodiny v jazyce francouzském a že jezdí na koni. Neměl důvodů aby jí to nevěřil, ta slečna kouřila cigarety v dlouhé špičce a chmuřila nabarvené brvy. … Do Krkonoš nejeli, ale šli do kavárny. … Slečna se svěřila, že je jedináček, a ačkoli dostane z domova velké věno, přece se vdá podle hlasu svého srdce. On řekl, že by nikdy nemohl pojmout za cho slečnu nemilovanou. … Vtom přistoupil ke stolu jeden nenápadný, obtloustlý pán, měl pod klopou odznak tajného policisty a řekl “Moment. Už vás dlouho hledám, Kotrbo. Půjdete se mnou…. Slečna Veselská? Jsem rád, že vás zase vidím. Byla po vás sháñka. Budete tak laskava a doprovodíte nás na direkci. … Tak dceruška velkostatkářova byla číšnice bez zaměstnání a byla žalována, že okradla… Ten pan inženýr byl kdysi úředník, ale nyní mnohokráte trestaný podvodník..
Najdeme zde také žaloby pro urážku prezidenta republiky, úředních činitelů a policajtů. Dnes se mnohý čtenář možná pozastaví nad zjištěním, že ne každý občan Československé republiky tehdy jásal nad novým soudním a policejním režimem, jak vysvítá ze žalob pro urážku republiky a jejích představitelů. …naštěstí přichvátala hlídka a při zatčení vyšel z úst starého onen pamětihodný výrok, jenž v prvých letech svobody u nás zdomácněl tak, že může býti pojat do sbírky přísloví uvědomělého českého lidu – Vy psi policajtští, to nebylo ani za Rakouska!.
Unikátní případ se týká sporu o autenticitě Rukopisů královédvorského a zelenohorského, ve kterém svědčily přední vědecké osobnosti tehdejší doby. Také se čtenář dočte o žalobě, kterou podala paní Marie Baová, vdova po továrníku Tomáši Baovi, a J.A. Baa, proti T. Svatoplukovi, autorovi známého románu Botostroj a proti majiteli nakladatelské firmy Sfinx. .
Některé soudní případy jsou si svojí podstatou dost podobné, přesto se Karel Poláček neopakuje při jejich popisu. Jeho jazyk a styl zůstavají svěží a neotřelé během těch dvacíti let kdy Soudničky psal, někdy i několik během jednoho týdne. Byl to spisovatel skutečně nadaný a jiskřící svěžím humorem; i dnešní čtenář sáhne po Poláčkově knize se zájmem a potěšením.