czech-books.com

Kniha úvah, vzpomínek a rozhovorů s předním českým spisovatelem 20. století.

Recenze Jana Drábka:

Jsem hrdý na to, že Arnošta Lustiga pojí s mou maličkostí Americká univerzita ve Washintonu, kde jsem kdysi promoval a on později dlouhá léta profesoroval. Ovšem Lustigovi bude letos 82 let, takže ho lze považovat za patriarchu, zatím co já si musím ještě chvíli počkat. Také už toho natolik rozmanitého a významného prožil, aby se se z něj stala jakási pochodující kronika našeho času. Terezín, Osvětim, Buchenwald, pražské povstání, český stalinismus, sovětská invaze, emigrace nejdříve do Israele a pak do Ameriky, posléze zase návrat do vlasti – všechno okusil a vesměs také výtečně popsal.
Kniha Dobrý den, pane Lustig září jeho životním elánem, vtipem a literární dovedností. Vezměme třeba popis jeho dvou setkání s Jaroslavem Seifertem. Poprvé když se o jedné kritice napsanou mladičkým Lustigem zmínil, že tak pitomou kritiku snad ještě nikdy nečetl, a pak v roce 1969, kdy ho na sjezdu spisovatelů Seifert objímal a měl radost, že Lustig zůstává doma. K dovršení vší té ironie několik dní na to pak Lustig emigroval.
Lustig dovede také mistrně shrnout komplikované věci jen několika slovy. Posuďte sami:
Nejvyšší hodnota člověka je jeho život. Pak přijdou ctnosti a nectnosti. Každý máme svůj žebříček. Pro mne je nejdůležitější spravedlnost, důstojnost, nejhorší je zbabělost, ponížení. Anebo:
V totalitních režimech existují tři vrstvy obyvatelstva: diváci, kolaboranti a odbojní.
Na dvou místech se dramaticky zmiňuje o situacích, kdy byl patrně nejblíže smrti. Jednou v koncentráku, kdy ukradl kus chleba a esesák ho při tom přistihl, vytáhl revolver a poručil mu bohužel již snědený chleba vrátit než napočítá do tří. Esesáka to po dvojce patrně znudilo, zatím co Lustig tím získal velkou životní zkušenost: jak se člověk cítí krátce před svou smrtí. A zase: ironií jeho osudu bylo, když se ocitl v podobné situaci za jedné washingtonské noci, kdy ho přepadl zloděj, který měl patrně v kapse revolver. Lustig sice u sebe žádné peníze neměl ale i tento potenciální vrah si to nakonec rozmyslel.
Při čtení této knihy, sestávající z jakýchsi zpovědí a také z interviewů, si člověk znovu uvědomuje jak významou roli hraje ten, kdo klade otázky. Lustig je nesporně talentovaný spisovatel, který už něco viděl a zažil, ale i s těmi nejzajímavějšími lidmi to může být těžké, když otázky nejsou správně zaostřené, formulované a v prvé řadě inteligentní. V případě tohoto ne zrovna nejpřehlednějšího sborníku jde z části o autorovy rozhovory s Karlem Hvížďalou a Antonínem Přidalem a co do kladení inteligentních otázek pan Přídal vede na celé čáře.
Jako poslední část knihy zařadil nakladatel Heydrichův smutně proslavený projev při nástupu do funkce Reichsprotektora v říjnu 1942. Lustig v jednom svém interview se zmiňuje o tom, že kdyby byl školním inspektorem, zahajoval by každý školní rok studiem této Heydrichovy řeči. Tón projevu vyjadřují tyto jeho slova: Čechy jsou německým prostorem, kde Čech nemá co pohledávat. Prostor bude definitivně osídlen Němci. Rasově cenná část Čechů bude poněmčena, ostatní sterilizovat nebo postavit ke zdi. V rodinném albu je fotografie Arnošta Lustiga a mého táty, kteří oba přežili Osvětim, jak ukládají prsť z Lidic do zvláštní schránky v Holocaust Muzeu ve Washingtoně. Táta byl tehdy členem US. Memorial Holocaust Committee.
Pamětníků s Lustigovým talentem rychle ubývá; můžeme jen doufat, že své vzpomínky zaznamenávají s takovou vervou a fantazií jako velmistr Arnošt Lustig.