reader's review
Nedávno mi jeden známý říkal, že se o životy slavných lidí nezajímá, oceñuje pouze jejich dílo. Když tak smýšlí jeden čtenář, předpokládám, že podobných čtenářů může být mezi námi více. Ovšem, pokud jde o autobiografii G.G. Márqueze (nar. roku 1927), který obdržel Nobelovu cenu za literaturu v roce 1982, musím předeslat, že jeho „Žít, abych mohl vyprávět“ se čte jako román (však jeho romány byly často inspirované rodinnými událostmi či vlastními zážitky) a také jako historicko-zeměpisný přehled o Kolumbii, zemi, kterou většina z nás zná jen povrchně. Čtenář má možnost seznámit se nejen s počátky Márquezovy novinářské a spisovatelské dráhy do roku 1955, ale se dočte o dalších osobnostech kolumbijského kulturního a politického života.
Zajímavé jsou Márquezovy úvahy o jeho rodné zemi, zvycích a tradicích. Pro nás, například, bude objevem vyprávění o dlouhověkých rozdílech mezi obyvateli karibské oblasti a obyvateli náhorní oblasti, včetně hlavního města Bogota. Když Márquez, rodák z tropické karibské oblasti, poprvé cestoval do Bogoty, píše: „Tam jsem poprvé zakusil až dosud neznámý a neviditelný tělesný stav: byla mi zima.“ Ale nejde jen o podnebí; karibští Kolumbijci, i ti, kteří studovali jako Márquez na bogotské univerzitě, měli oprávněnou pověst, že jsou hluční, posedlí vzájemnou soudržností a libují si ve flámech a tancovačkách. Bogota byla v té době vzdálené a pochmurné město; v Kolumbii a především v ponuré Bogotě čtyřicátých let, kde ještě přežíval stesk po koloniálních dobách, život v mnoha ohledech utkvěl v 19. století; objeví se zmínka o španělské občanské válce, ale nic o druhé světové válce.
Márquez má vypravěčský dar spojovat osobní vzpomínky s historickými událostmi. Tak třeba začne vyprávět o tom, že jeho dědeček a babička se přistěhovali do města Arataca v době, kdy americká United Fruit Company získala monopol na pěstování banánů. My snad dokážeme spojit jméno UFC s nákupem banánů v supermarketu, ale Márquez nás poučí, že tato společnost po krátké banánové horečce a nakonec po masakru, kdy vojsko postřílelo protestující dělníky z plantáží, plantáže opustila a zruinovala ekonomii celé oblasti.
V jiné pasáži se dočteme o zajímavém faktu, že jistý mladý průmyslník si získal všeobecný věhlas (který se k nám nedostal), když zahájil provoz kolumbijské letecké pošty už v roce 1919. Jeho podnik, ve spolupráci s imigranty-německými letci, byl zárodkem jedné z nejstarších leteckých společností na světě, Kolumbijsko-německé společnosti pro leteckou dopravu.
Márquez věnuje mnoho stránek své autobiografie politickým bojům mezi liberály a konzerativci, povstání a následní represi v životě země i v práci novinářů. V podmínkách ostré cenzury, mnozí žurnalisté a vydavatelé tisku projevili pozoruhodnou odvahu ve snaze seznamovat čtenáře s pravdou, podávat zprávy o válce, kterou se vláda snažila zamlčet. Já jsem při tomto čtení nemohla nevzpomenout na události a machinace, které kdysi vedly k únorovým událostem roku 1948 a co následovalo po nich v naší staré vlasti.
Vyprávění v knize „Žít, abych mohl vyprávět“obsahuje 429 stránek většího formátu 23x15 cm, takže nám toto zajímavé čtení chvilku potrvá a stejně se na konci zeptáme – a co bylo dál? Na tomto místě lze upozornit pouze na několik málo příkladů, ale jsem přesvědčená, že tyto rozsáhlé paměti zaujmou čtenáře at´už ten který čte životopisy rád nebo ne.