Polemika
Nedávno jsem měla žhavou diskuzi s kamarádkou o údělu žen. Bylo to kvůli nové knize O čem ženy nesní (Sláfka, 2004). Jde o třetí a opět bestsellerové vydání knihy o hořkých osudech nejen českých manželek a exmanželek. Slavná filmová dokumentaristka Olga Sommerová, která natočila osmdesát filmů většinou o sociálních a mezilidských vztazích, sepsala soubor čtrnácti otevřených, důvěrných a jímavých příběhů dnešních žen.
Není pochyb, že Olga Sommerová je výbornou moderátorkou a umí vniknout do nejintimnějších hlubin ženské duše. V knize O čem ženy nesní vede se svými anonymními přítelkyněmi intenzivní dialog, prožívá s nimi jejich nesnáze a nechá je vyříkat všechny své bolesti. Přitom se zamýšlí nad (ponižujícím) ženským údělem. Tvrdí, že české ženy mají obecně nízké sebevědomí … že muži byli vychováni k tomu, že empatii a službu ženy dostanou tzv. zadarmo … že pro muže je rodina až na druhém místě po zaměstnání … že ženy často žijí jeho život, ne svůj …
Hmmm …
když se dívám kolem sebe, nemohu s ní souhlasit. Znám ženy schopné, ženy průbojné, ženy důležité, ženy, kterým definitivně nechybí sebevědomí. Ani moc nezáleží na tom, jestli se věnují dětem a zahrádce nebo nukleární fyzice. Převážná většina mužů, které znám, se snaží, aby jeho manželka a dítka byly šastné a měly vše co potřebují. Jistě, jsou výjimky. Moje kamarádka tvrdí, že právě o těch Sommerová píše. Ale z jejího podání se mi zdá, že situace, které popisuje nejsou pouhé výjimky, ale relativně běžné obrazy manželství.
Trochu mě dopálil názor Virginie Woolfové (z roku 1928 !) který Sommerová vložila na vnitřní obálku své nové knihy. Není mi jasné proč právě tento úryvek použila … že by s ním souhlasila?
Pro patriarchu, jenž musí dobývat a vládnout, má nesmírný význam pocit, že velké množství lidí, dokonce polovina lidského plemene, je oproti němu od přírody podřazená. Není pochyb, že toto je jeden z hlavních zdrojů jeho moci. Ženy po staletí sloužily jako zrcadla prokazující kouzelnou a lahodící schopnost odrážet postavu muže ve dvojnásobné velikosti.
Pokračuje, že bez tohoto živého zvětšovacího zrcadla by muži nebyli schopni vládnout, řečnit, vznášet soudy … chudinky muži … bez toho, aby manželka nad snídaní předstírala, že jsou brilantní, krásní, silní a milováni, by byli zcela nefunkční.
… right!
Moje kamarádka mi radí, abych se na to dívala jinak. Že se Sommerová v této knize soustřeïuje pouze na případy žen, které žijí v nerovných vztazích. A že takových manželství je (bohužel) mnoho, a to nejen v českých rodinách ale i amerických a kanadských. Možná má pravdu. Má doktorát v sociologii. Já neznám statistiky a učené výzkumy, ale normální rozum mi říká, že když někoho nechám, aby mě ponižoval a fyzicky nebo duševně ubližoval, je to moje vina více než jeho. Jenom proto, že naše matky a babičky seděly doma a trpělivě čekaly až se jejich protějšek přibelhá z hospody, poslouchaly jeho hulákání a pokorně mu naservírovaly večeři plus další služby které patří k manželství … to neznamená, že to tak musí, nebo má být. V dnešní době není třeba nechat se ponižovat – a je to mužem, otcem, milencem nebo jakýmkoliv jiným člověkem. Každý mučitel potřebuje ke svému činu obě – a záleží na každé z nás, abychom se touto obětí nestaly. A také si nejsem jista, jestli je zdravé a konstruktivní na tyto nezdravé vztahy poukazovat. Následek by mohl být opačný než si všichni přejeme: že si kde jaká žena oddychne a řekne: tak to já mám ještě dobrý … můj muž mě nemlátí když se večer vrátí z hospody …