staff review
Na přebalu této knihy je barevně vyvedená baculatá družstevnice se srpem a snopem obilí, jak si ji ještě snad pamatujete ze socialisticko-realistických obrazů a plakátů jisté éry. Jenže děj této knihy zahrnuje mnohem více než socialistické zemědělství – jsou to mistrně spletené příběhy časově paralelní i historicky posunuté. Ústřední postavou je Pavel Strañanský, povoláním genealog, který se zabývá archivními studiemi a sestavováním rodokmenů na zakázku od zámožných emigrantů pátrajících po rodinných kořenech. Během vyprahlého žíznivého léta Pavel putuje po jihočeském venkově, plném starých budov ve stylu „selského baroka“, od archivu k archivu, od kroniky ke kronice a bydlí na vesnici ve starobylém domku u starého mistra kameníka, který také hodně pamatuje.
Pavlův osobní příběh – nevydařené manželství s výtvarnou umělkyní, návštěvy u synka – a jeho práce se prolínají s pestrými příběhy Pavlova bratra s rodinou a mnoha vesnických postav a, především, s událostmi, které Pavel zkoumá a snaží se rozluštit jejich záhadu. Souběžně Pavel poskytuje rady i odbornou pomoc půvabné Daniele, která v třeboñském archivu velice amatérsky vyhledává své předky a zaplete se i do Pavlovy práce. Jedna neobvyklá zakázka odvede Pavla od dávné historie a starých archivů do období kolektivizace zemědělství v padesátých letech, „rozkulačování“ a politických procesů proti zámožným sedlákům. V každé kapitole vyvstane nová záhada spojená s daným úkolem, události a objevená fakta se zaplétají, vynoří se nové tajemné postavy, jiné se projeví v novém nečekaném světle… z počátečně jednoduchého úkolu se stává honička čím dál napínavější a dochází k neočekávaným obratům. Jiří Hájíček je obratným mistrem tohoto žánru a současně projevuje znalost historiografické a genealogické práce.
Více o ději nelze prozradit, přece čtenář nechce předem vědět jak to dopadne; věřte, že to neuhodnete a budete překvapovaní novými zvraty až po poslední stránky. Jenže Selský baroko není jen napínavou honičkou za záhadami, má rovněž hluboký psychologický a morální ponor. Klade před čtenáře otázky - kde leží vina a právo na pomstu, kdy je možné odpustit a za jakých podmínek, kolik generací má trpět a nést na sobě stigma účasti na událostech onoho období aniž se jich osobně zúčastnily? Jakou moc má minulost nad novou generací?
Pro čtenáře na této straně zeměkoule budou objevem i reálie současného života v Česku jak je autor popisuje a jeho postřeh hovorového jazyka. Postavy – at´z minulosti nebo současné - jsou barvitě vystižené, čtenář má dojem, že je před sebou vidí jako ve filmu. Závěr? Čtivá a napínavá kniha, která pobaví a současně nutí k hlubšímu zamyšlení. Jak dobře, že ta doba temna pominula a je s podivem, jak málo autorů se k této nedávné minulosti vrací; o to větší uznání patří Jiřímu Hájíčkovi za prima čtení a popud k zamyšlení.
Ukázka:
Dostal jsem se do Tomašic až odpoledne, v krámu jsem se tentokrát ukázal schválně, koupil jsem si vodu a dva rohlíky. Pozoroval jsem její tvář, žádné pohnutí, když mě uviděla, nezavedla řeč na to, co mě zajímalo minule. Naopak zase měla ten trochu zlostný výraz v obličeji. Už mi to bylo celkem jedno.
Vyšel jsem na náves. Znal jsem ji nazpamět´, už navždycky. Vzpomněl jsem si, co mi řekl první člověk, kterého jsem toho léta v Tomašicích oslovil. Je tu plno závisti, pomluv. Vždycky to tady tak bylo…
Jak asi vypadala náves koncem zimy roku 1953? Co asi dělali místní, když časně zrána stěhovali rodinu sedláka Jirchy? Někteří se asi báli, jiní mu to přáli. Nikdo se neodvážil nic udělat. Sousedé z vedlejšího čísla prý pomáhali nakládat na vůz. A ostatní? Oči za záclonou, ve škvíře mezi vraty?
Jarmila Horná