staff review
Znám dva skoro devadesátileté muže. Walter má o dvacettři let mladší partnerku a je to neobyčejně příjemný, veselý a inteligentní muž. Najde milé slovo pro každého a dává nám všem naději, že možná budeme takoví jako je on … v jeho věku. Že stáří nemusí být „ošklivé“, jak mi to vždycky maminka tvrdila. Joe je na tom hůř. Je také ženatý a i jeho žena je podstatně mladší než on, ale už léta téměř nikam nechodí a i když se známe více než dvacet let, pokaždé se mě znovu zeptá, jak se jmenuji.
Nedovedu si představit, že by Waltera či Joe napadlo to, co si přál (a dopřál), jako dárek ke svým devadesátinám, hlavní hrdina knihy Na pamě mým smutným courám: strávit noc s pannou. Wow! Starý mládenec, nikdy ženat (erotické vztahy pěstoval zásadně jen účelově), nikdy nezažil opravdovou lásku. Kdysi navštěvoval místní nevěstinec a důvěrně znal i jeho majitelku, která mu obstarala vše, co si přál. Samozřejmě diskrétně, protože náš protagonista (hudební kritik a fejetonista místních novin, učenec a filozof) je váženou osobou v malém kolumbijském městečku. Ale v době, kdy se děj knihy odehrává, jsou tyto návštěvy již věcí minulosti. Náš moudrý muž přestal chodit do bordelu když mu bylo kolem sedmdesátky. A teï tohle. A ještě k tomu s pannou. Hmmm …. Ale co já vím. K devadesátce mám ještě daleko a navíc jsem jiného rodu.
Jenže: Na pamě mým smutným courám napsal Gabriel García Márquez. A to je síla. Nejen proto, že Márquez je považován za nejvýznamějšímnějšího latinskoamerického spisovatele nebo proto, že v roce 1982 získal Nobelovu cenu „za své romány a povídky“, ale hlavně proto, že všechny jeho knihy, které jsem četla, mě téměř okamžitě „vcucly do děje“ a nepustily, dokud jsem je nedočetla. A toto je jeho první prozaické dílo po deseti letech.
Kniha začíná tím, že devadesátiletý muž zavolá majitelce místního pokoutního domu a požádá ji o pannu na týž večer. Ona si sice myslí, že se starý dědek zbláznil, ale přesto to zařídí. Navoněn a vystrojen, stařec se dostaví zadními dveřmi do nevěstince, kde na posteli najde krásné děvče.
Nebylo úniku. S poplašeným srdcem jsem vstoupil do místnosti a uviděl spící dívku, nahou a opuštěnou v ohromné nájemní posteli, jak ji matka zrodila. Ležela napříč tváří ke dveřím, osvětlená silným světlem lustru, nepromíjejícím žádnou podrobnost. Usedl jsem na pelest a jal se ji pozorovat v okouzlení všech pěti smyslů. Byla snědá a vlahá. Předem ji podrobili očistné a zkrášlovací proceduře … Nakulmovali jí vlasy, nehty na rukou i nohou měla nalakované přirozeným odstínem, bylo však znát, že ple v barvě melasy má drsnou a zanedbanou. Právě vypučelá ňadra vypadala dosud chlapecky, ale napínala je jakási tajná energie, jen vybuchnout.
Čtenář se nikdy nedozví, zda děvčátko opravdu spí, či spánek jen předstírá. Okouzlený muž neví co si počít, je mu děvčete líto, celou noc se na krásnou panenku jenom dívá, občas ji pohladí a přemýšlí. Prozradím trochu víc: stařec se do panenky bezmocně zamiluje a jeho stereotypní, poklidný život je tutam. I jeho psaní se změní; moudrý muž se stane zamilovaným romantikem, jeho články překypují citem a vášní a obyvatelé městečka se nemohou nabažit jeho fejetonů. Za děvčetem dochází každou noc … až do doby, kdy se v nevěstinci stane vražda a majitelka se, i s panenkou, ztratí. Stařec je zoufalý …
Román není příběhem muže, který si chce něco dokázat či si ještě chce něco užít. Není ani trochu o sexu. Marquezův jazyk je jako vždy vytříbený a citlivý. Je to příběh člověka, který si nepřipouští, že je starý. Příběh o tom, že i když se člověk cítí mladý uvnitř, jeho okolí to vnímá jinak; o tom, jak dovede láska obrátit život vzhůru nohama a o tom, že se člověk dokáže zamilovat: beznadějně, nádherně, tragicky … opravdu v každém věku. A o tom, že často i smutný, krutý život krášlí nádherné chvíle.
Škoda, že Water a Joe nečtou česky. Dvě kopie bych obětovala. Walterovi se o knize určitě zmíním. I když by si ji spíš měl přečíst Joe.