review
Fenomén domácího písničkářského nebe přišel zase s novým albem, které nepotřebuje absolutně žádnu reklamu a stejně se prodává po tisících kusech a navíc závratnou rychlostí. Jaromír Nohavica je před vánocemi pro jakoukoli firmu sázka na jistotu a stoprocentně to platí i o novince ’Babylon’. Tady by mé psaní vlastně mohlo končit, vždy všechno už je dané. Můžeme se třeba shodnout na tom, že už natočil vyrovnanější a lepší alba, jedním dechem se ale sluší dodat, že ani v této relativně slabší chvilce neopouští kvalitativně nejvyšší možnou kategorii, což už začíná zavánět anomálií. Jak to ten člověk, proboha, dělá, že je pořád tak dobrý? Kolik že to tam zpívá? Jo, už 35 roků? Tak tomu říkám kláda - ovšem Jirko pozor, to je z úplně jiné štamprle slivovice (z jaké snad ani raději prozrazovat nebudu, najděte si sami). ’Babylon’ je jakýmsi písňovým Babylonem, kde se mísí roztodivné hudební roviny, vzpomínky na písničkářské přátele a náznaky jejich mnohdy specifických stylů tvorby (’Sestřičko ze špitálu’ by klidně mohla být napsána Karlem Plíhalem, ’Milionář’ zní zase úplně jako čistý Pavel Dobeš v dobách své největší slávy a třeba najdete i něco dalšího), sem tam se Nohavica prohrábne svou starší tvorbou (klasika ’Na dvoře divadla’). O překvapení rozhodně není nouze, už otvírák ’Krupobití’ se nese v sympaticky bigbeatovém duchu Zelenkova filmového trháku ’Rok ïábla’ a jeho vybrání jako pilotního singlu do rádií, to je dost chytrý tah. Nebo jen za doprovodu klavíru odzpívaná ’Dlouhá tenká struna’, do období ’tří čuníků’ vracející se ’Pochod Eskymáků’ či skočná ’Ženy’ za doprovodu garmošek, tedy pardon, akordeonů. Nohavica si svým roztomilým způsobem jednoduše dělá co chce a s pobaveným (nikoli však škodolibým) úsměvem pozoruje, jak mu masy zobou z ruky. Odpustíte mu i ty nejdrsnější vulgarity ve skladbě ’Milionář’, což je svým způsobem zvednutí Schmitzerem hozené rukavice poslední písní alba ’Bouda’. Nejsilnější momenty? Pro mě ’Mařenka’, ’Masopust’, ’Dlouhá tenká struna’ a ’Převez mě, příteli’. A jak to máte vy?