czech-books.com

Před rokem si čtenáři mohli přečíst knihu (nebo aspoñ recenzi knihy) „Hrdý Budžes“ Ireny Douskové o neohrabané a baculaté školačce Helence žijící v době husákovské normalizace. Mezi časem Helenka vyrostla, má před maturitou, zhubla, při tom má přitažlivé poprsí, na které kdekterý muž „čumí, ačkoli musí vidět, že s ním nechci mít společnou ani rohožku“. Ale její dívčí potíže trvají, jen dostaly závažnější formu. Helenčini rodiče jsou totalitním režimem nadále zatlačení na okraj společnosti, zbavení přiměřeného zaměstnání, což Helenčinu situaci nikterak neulehčuje.

Helena středoškolačka už není to bývalé neohrabané a samotářské dítě, s kterým si spolužačky nechtěly hrát. V nové knížce ji Dousková uvádí jako rebelantskou holku, která nosí červené kalhoty, černé vytahané svetry a černou rádiovku, zajímá se o kluky víc než o školu a je členkou přátelského kroužku studentů, které spojuje zájem o poezii - vlastní tvorbu a recitace jiných básníků. Zde je také zdroj záhadného titulu knihy - Helenka se přihlásí do recitační soutěže a vybírá si báseñ do soutěže, nejraději nějakého Villona. Jenže její máma takový výběr nedoporučuje a má jiný nápad: „začala mě nutit právě do Oněgina, abych rozhodně říkala dopis Taány, že prej se to ke mně báječně hodí a kdesi cosi. To jsem se teda vzbouřila, řekla jsem, že Oněgin byl Rusák, Taána samozřejmě jakbysmet, a že nic takovýho v žádným případě říkat nebudu“.

Irena Dousková vypráví příběh dospívající Heleny autobiografickou formou jíž Helena analyzuje a komentuje své vztahy vůči přítelkyním a odpůrkyním, kamarádům, rodičům a dalším příbuzným, na pozadí tragikomického prostředí komunistického Absurdistánu ve škole i širší společnosti. Velký dojem na ni a kamarádku Jůlii udělá americká sestřenice jednoho spolužáka, Gábina, která navštíví Prahu a stýká se s Helenčiným kruhem přátel. Gábina si nenechá líbit hulvátství Čecháčků a dá to hlasitě najevo v restauraci. Dívky to naprosto udiví: „To bylo něco, co? Úplnej zázrak. Prostě Amerika“. Jenže realistická Helena namítá: „Žádnej zázrak, takhle to vypadá, když se někdo chová jako normální člověk, a ne jako otrok. Bez tý naší věčný předposranosti“. Jůlie ovšem věcně namítne: „Jenže kdyby žila tady, chovala by se úplně stejně jako my… tady se nic nezmění a z nás za chvíli budou stejný ubožáci jako z našich a ze všech ostatních“.

Jednou Helena s Jůlií dostávají pozvání na tajný seminář Chartistů, který je pro ně něčím neuvěřitelným – nikdy v životě Helena neslyšela někoho tak nádherně mluvit. Odchází ze semináře v úžasu a ve větším opojení než z jakéhokoli mejdanu, celý svět byl krásný, protože měl smysl. Jenže doma z toho byl velký malér. Ne proto, že by rodiče nesouhlasili s Chartou, ale kvůli důsledkům, které styk s Chartisty určitě přinese: „Myslíš, že já bych nechtěla podepsat Chartu?“ křičela na mě matka. „To víš, že chtěla, o mně už nejde… kvůli tobě jsem to neudělala, jen a jen kvůli tobě!“ „Ted´ka si možná o nás myslíš, že jsme poserové“, říkal táta… „tomu asi nemůžeš rozumět, nemáš děti… tak si jenom prosím tě nech projít hlavou, jestli seš dost silná do toho jít, a pak někde dělat hajlzbábu“.

Rozpolcená Helena si říká: „Já tomu rozumím, do háje, jasně že tomu rozumím. Vždycky byli férový a nebyli to žádný zbbělci, aspoñ dokud se jednalo o ně samotný. Ani ted´ se nevezou. Taky se hádaj o každý rohlík, pořád běžíme daleko za vozem a všichni jsou s tím srozuměný, ale když na to člověk přistoupí, na tu hru ´kvůli dětem´, tak se přece nemůže změnit nikdy nic, a to je to nejhorší, co může jakýkoli děti potkat. No jo, to já sice dobře vím, ale na žádnej chartistickej seminář jsme už víckrát nešly. Strašně se za to stydím, jenomže to je tak všechno a je mi to prd platný“.

Průšvihy ve škole následují odvážné, provokativní akce Heleny a jejího kroužku, a je to večírek poezie, kde odvážně recitují nepovolené texty, či provokativní nápis v prvomájovém průvodu. Ovšem ne každý profesor je vnitřně přisluhovačem režimu a občas některý potají Helenu vytáhne z bryndy – to je dalším svědectvím tehdejší komplikované doby. Helenina matka reaguje na podřadné zaměstnání a životní zklamání hysterií a uchyluje se k alkoholu, s tím si její dcera neví rady. Citové zázemí a pochopení nalézá u svého moudrého a laskavého dědečka na vesnici.

Stejně jako v knize Hrdý Budžes, i zde se Irena Dousková dokonale vžívá do své literární postavy a vystihuje nejen myšlení ale též jazyk mladých lidí. Kniha Oněgin byl Rusák mě tak silně zaujala, že bych nejraději čtenáři stručně převyprávěla všechny veselé i smutné příběhy, podané autorkou s jemnou citlivostí a hlubokým pochopením. Jenže mé převyprávění by byl pouze přeslabý odraz předlohy; autorčin styl je natolik unikátní, vtipný, plný novátorských obratů, že je prostě požitkem číst příběhy i věty samotné. To se musí číst v originále!

Jarmila Horná
Victoria, BC