czech-books.com

Portrét politika ve dvaceti obrazech.
Politolog a spisovatel Jiří Pehe podává ve své nové knize ucelený pohled na působení Václava Klause v české i zahraniční politice. Autor je znám jako dlouholetý Klausův kritik, avšak ve svém portrétu se pokouší popsat a zhodnotit nejen slabší, ale i silné stránky této politické osobnosti. Vyvaruje se při tom jak bulvárních postupů, jako jsou různá senzačních odhalení a domněnky, tak i laciného psychologizování.
Recenze Jana Drábka

Už fotografie na obálce zasmušilého pana prezidenta s bradavičkou pod dolním rtem nezvěstuje žádnou legraci. Jde totiž o tu nanejvíše komplikovanou, nesmírně ambiciosní, egoistickou a zároveň i o tu politicky nejschopnější osobnost postkomunistické éry.
Pravda, autor Pehe, bývalý poradce prezidenta Havla, není právě obdivovatelem Václava Klause, ale kniha nikde nepropadá holým invektivám, kritika je vždy patřičně opodstatněná a tu a tam zazní i pochvala.
Ovšem pro mne osobně nejdůležitější stránkou tohoto Peheova portrétu druhého prezidenta České republiky je autorovo mistrné shrnutí politického dění celé dvacetileté postkomunistické éry ve které Klaus hrál tak významnou roli. Nejdříve jako ministr financí, pozdějí jako premiér a taky jako předseda poslanecké sněmovny. Na konec jako dvakrát zvolený prezident republiky. Autor nám připomíná Klausovu spornou hlavní roli v privatizaci a v následujíci krizi českých bank. Britský časopis The Economist napsal, že ty banky byl výsledek „smrtelného koktejlu namíchaného ze špatného managementu, orgaistického půjčování často vlastním akcionářům bank, a velmi často prostě podvodů“.
(Vzpomínám si, jak prezident při setkání s krajany zde ve Vancouveru aniž by hnul brvou prohlásil, že nikdy k žádnému tunelování v ČR nedošlo, že to byl jen jakýsi výmysl medií)!
Jako neutlumující téma jdou knihou Klausovy četné pokusy limitovat českou politickou scénu na dvě velké politické strany, které by se střídaly u vesla, dokonce i spolupracovaly na úkor demokratického systému. Někdy, jako v době neslavné opoziční smlouvy, se mu to dařilo. Letošní volby musely však pro něj znamenat velké zklamání: na politické scéně se objevily hned dvě nové strany, jejichž cílem byl pravý opak.
Mezi jinými se kniha zabývá rozdělením Československa, sarajevským atentátem, vznikem různých pro Klause tak nepohodlných občanských iniciativ jako Děkujeme odejděte, a pak také jeho politickým Waterloo a následujícím zmrtvýchvstání co prezident republiky. Poslední část pak popisuje jeho potyčky s Evropskou unii, theorií o globálním oteplování a ovšem i s disidenty.
Obecně kniha podtrhuje fakt, že co se politiky týče Klaus je úplný Paganini i když některé jeho názory -- třeba ten, že Ústavní soud nemá do politiky co mluvit – se jeví pro hlavu státu tak absurdní, že na západ od ČR by asi byly považovány za nepodařený vtip. Klaus se ale i nadále těší velké občanské přízni, což si osobně vysvětluji tím, že Česká republika ještě zaběhlou demokracii zdaleka není.
-Jan Drábek